Václav Eiselt dříve dával góly, nyní prodává dveře a postupně se k hokeji vrací

Jak vzpomínáte na hokejové začátky?
Hokejové začátky jsem prožil v Benešově. Myslím, že v první třídě se ke mně dostala informace, že se tu otevírá hokejový oddíl. Tehdy nebylo na výběr z tolika sportů a ostatních aktivit jako je dnes, spíš jsme létali za domem. Přihlásil jsem se na hokej a zůstal jsem u toho docela dlouho. Na své hokejové začátky vzpomínám s nadšením.

K hokeji vás nepřivedl otec, ale podporoval vás. Poděkoval jste mu?
Chtěl bych mu za všechno moc poděkovat. Bez jeho podpory by to nešlo! Za jeho volný, strávený čas na zimních stadionech, za skoro všechny víkendy, které jsme prožili na turnajích, za zavazování bruslí a oblékání do výstroje, že jsem mohl v 15 letech odejít do SVS-M Dukla Jihlava a za podporu při zápasech v pozdějších letech. Když jsme u poděkování. Rád bych ještě poděkoval prvnímu trenérovi, který dokázal, že jsem začal hokej milovat. Děkuji Berto Hořejší. A také Leoši Krčmovi, s kterým jsme mívali tréninky brzo ráno a věnovali se jen technice bruslení. Díky Leoši.

Slovan vstupuje do přípravy, hlásí i další čtyři nová jména

Z Benešova jste v dorostu zamířil do Dukly Jihlava, co vás vedlo k přesunu?
V té době byl Benešov s Vlašimí úzce spojen s Jihlavou. Přede mnou tam už odešlo několik hráčů, Ríša Adam, Pavel Dvořák nebo Tomáš Kucharčík. Jednou za sezonu tam jelo několik hokejistů, aby se ukázali trenérům Dukly. Chodil jsem v Benešově do druhého ročníku na gymnáziu a vybrala si mě Jihlava. Sbalil jsem si kufry a šel jsem do Jihlavy.

Takže jste přerušil studium a vyrazil do neznáma?
V Jihlavě jsem nastoupil do třetího ročníku, a pak jsem tam také odmaturoval. Musel jsem si zvyknout na nové prostředí a kolektiv. Když se na to zpětně dívám, tak v tomto ohledu jsem problémy nikdy neměl. Do Jihlavy jsem šel kvůli hokeji, dostal jsem individuální plán ve škole.

Byla pro vás škola důležitá?
Věděli jsme, že hokejista by měl být dobrý na ledě i ve škole. Takže spoluhráči chodili buď na gymnázium nebo na průmyslovou školu. Pokud byly zápasy, tak jsme odcházeli místo v půl druhé ve dvanáct, a pak se už připravovali na utkání.

Jak vám šlo studium?
Myslím si, že to v Jihlavě začalo poněkud skřípat. Z jihlavského gymnázia nebyl problém se dostat na vysoké školy. Vzpomínám si, že matematika, biologie a ruský jazyk mi celkem šly. Naopak na češtinu jsem měl učitele, který asi nebyl příliš velkým zastáncem sportovců, takže v tomto předmětu jsem se zhoršil.

Vrba přebírá juniorku Slovanu: Hráčům chci nastavit extraligové podmínky

Zpět k hokeji. Vybavujete si přechod z mládežnického do dospělého hokeje?
Rozhodně ano (důrazně). V Jihlavě jsem si odkroutil tři roky staršího dorostu, a pak jsem přešel na chvilku do Benešova. Následně jsem šel na vojnu do Prahy, začal jsem trénovat letní přípravu se Slavií. Tehdejší trenér Pavel Richter si mě vybral do kádru, za což mu děkuji. Vyzkoušel jsem si první národní ligu, druhou nejvyšší soutěž. Nějaký výrazný skok v tom nebyl, tréninky v Jihlavě byly náročné a těžké.

Pavla Richtera fanoušci znají jako experta České televize, jaký to byl trenér?
Přísný, myslím, že bez přísnosti to nejde. Na druhou stranu, hokej dlouhá léta hrál a všem nám předával správné rady a zkušenosti.

V Jihlavě jste se setkal s celou řadou skvělých hráčů, že?
To je pravda. Tehdy v televizi mnoho hokejových zápasů nebylo. Vím, že jsem si kupoval Sport a Stadion, vystřihoval jsem si fotky hráčů. V Dukle jsem najednou měl možnost sedět u jednoho stolu s Béďou Ščerbanem nebo Oldou Válkem a dalšími. V té době do Jihlavy na vojnu chodili nejlepší hráči z republiky, Pavel Patera, Martin Procházka, Roman Čechmánek nebo Dušan Salfický. Říkal jsem si, že bych jednou chtěl být tak dobrý jako oni.

V kariéře se vám postupně začalo dařit a tento sen se plnil…
První výraznější moment přišel v sezoně 1993-1994. Do Slavie přišel Vladimír Růžička, Tomáš Jelínek nebo Miloš Hořava. Postoupilo se do extraligy. Pak jsem se přes Kladno dostal do Sparty, se kterou jsme na jaře 2000 vybojovali titul. Sezona to byla fantastická, kádr byl skvěle poskládaný. Ve finále jsme porazili Vsetín 3:0, a pak to byla velká euforie.

„Hráče, které jsme chtěli, máme,“ pochvaluje si Mach prodloužení smluv opor

Dokázal byste tehdejší kádr Sparty porovnat se současným?
Přijde mi, že tehdy hrálo více špičkových hráčů. Nejen ve Spartě, ale celkově v extralize. Odtud pak odcházeli do NHL nebo po Evropě. Tehdy se stavělo na odchovancích, bylo vidět to srdíčko. V tomto bych řekl, že je rozdíl mezi extraligou tehdy a dnes.

Z vašeho povídání mám pocit, že vám v současném hokeji chybí touha hráčů hrát za oddíl, ve kterém vyrůstali. Pletu se?
Ne, to je pravda. Po těch devatenácti letech, během kterých jsem procházel soutěžemi v Česku, to mohu porovnat. Přijde mi, že hráči málokdy mají cíl, kterého chtějí dosáhnout. Jejich rodiče říkají, že to budou noví Jágrové a Haškové. To je cíl rodičů a ne dětí. Já jsem měl cíl hrát co nejlépe, ale nikdy by mě nenapadlo, že budu hrát extraligu. Má cesta do nejvyšší soutěže byla hodně postupná a po krůčcích. Vzpomínám si, že Ivan Vlček hrál prakticky celou kariéru za Plzeň.

Takových hráčů dnes už mnoho není.
Možná je to i tím, že v současné době jsou výměny hráčů prakticky na denním pořádku. Stěhování z města do města je in. Na hráče je vyvíjen tlak, pokud nebudou hrát dobře, budou vyměnění. Teď je hektičtější doba.

Hokejová kariéra vás zavedla v sezoně 2001-2002 i do Havířova, jak se vám tam líbilo?
Havířov jsem si dokonce vybral sám, šel jsem do něj na půlku sezony. Nakonec to byla jedna z nejlepších mých půlsezon v extralize. Byl jsem po zranění a nemohl jsem se dostat do tempa. Měl jsem na výběr, zda z Plzně půjdu do Karlových Varů nebo do Havířova. Havířov trénoval pan Výborný, kterého jsem znal ze Sparty, takže kvůli němu jsem se rozhodl pro tento tým.

Kde jste tehdy bydlel?
Na zimním stadionu a žil jsem na zimáku nebo na ledě. Na tuto část kariéry vzpomínám opravdu rád. V Havířově tehdy nebylo hodně peněž, kádr držel hodně pospolu a byla tam skvělá parta.

O něco později jste si vyzkoušel i roli herce. Jaké bylo natáčení Poslední sezóny?
Tuto nabídku jsem tehdy dostal od Ondry Vetchého, který nakonec hlavní roli nepřevzal. Místo něho ji získal Martin Dejdar. Měl jsem kluky naučit trochu bruslit. Jednou nebo dvakrát v týdnu jsme jezdili do Letňan, ve kterých jsme trénovali. Natáčení bylo skvělé, tři týdny jsme točili v Liberci, a pak na dalších místech. Možná se to nezdá, ale natáčení seriálu je velmi náročné.

Jsem hrdý na náš úspěch, říká šéf kališníků Daniel Sadil

V seriálu hráli Martin Dejdar, Pavel Nový, Pavel Zedníček. Nebyl jste nervózní v takové společnosti?
Já jsem měl převážně hokejové scény, jen párkrát jsem se dostal mimo zimní stadion. Vyloženě nervózní jsem nebyl, ale byla to cenná zkušenost.

Na jaře 2006 jste v dresu Ústí bojoval o extraligu. Mrzí i po letech, že se to nepodařilo?
Tehdy to mrzelo strašně moc. Ústí extraligu chtělo, udělalo pro to všechno. Byl tam nádherný stadion, zázemí. O hráče bylo skvěle postaráno. Měli jsme to krásně rozehrané, ze Vsetína jsme si přivezli jedno vítězství. Pak jsme vyhráli doma a čtvrtý zápas doma se dospěl do prodloužení.

V jednu chvíli to vypadalo, že Ústí důležitý zápas vyhrálo…
Už jsme se radovali, že byl gól, jenže Aleš Vála trefil jen boční síť, o kousek minul branku. Pak byly nájezdy, které jsme prohráli. Poslední dva zápasy vyhrál Vsetín, který se udržel. Byla to skvělá sezona, ale hodně náročná. Pamatuji si, že i Vsetín byl hodně unavený.

Ústí tehdy vychytal finský brankář Sasu Hovi.
Jeho výkony si pamatuju, vychytal to neskutečně.

Setkáváte se ještě s některými tehdejšími spoluhráči?
To úplně ne, ale občas se s některým z nich potkám. Abych pravdu řekl, v jistou dobu jsem na hokej zanevřel. Jedna stránka byla zdravotní a druhá byl přístup mladých hráčů. Když jsem v osmnácti přišel do Slavie, tak na kempu bylo 30 možná 35 hráčů a vybralo se 20, kteří na to měli. Když jsem končil, tak pořád nad mladými hráči držel někdo ochranou ruku se slovy: oni se ještě mohou rozehrát, mohou být dobří. Postupně jsem se začal věnovat golfu. Pak jsme se přestěhovali do Benešova a začal jsme zase trochu, po narození syna, koketovat s hokejem. Trénoval jsme v náboru a od příští sezony bych mohl začít trénovat druhou třídu.

Stal se z vás trenér?
Neřekl bych jen trenér, ale spíš tatínek trenér, který chce v dětech probudit lásku ke sportu všeobecně nejen do hokeje. Chci klukům ukázat, že to není jen o hokeji, ale také o partě kluků, hraní na ledě i mimo led a jiných sportech. Chci v nich probudit touhu, kterou jsem jako dítě měl já. Tehdy bych vyměnil všechno za to, abych mohl jít na trénink. To mi přijde, že u současných dětí chybí.

Jaký je teď váš život po hokejové kariéře?
Pracuji ve společnosti VETOS u pana Větrovce. Zabýváme se prodejem a montáží dveří a zárubní.

Práci ve sportovním prostředí jste nezvažoval?
Když jsem končil s hokejem, tak mě všechno okolo zklamalo. Jsou dva druhy hokejistů. Jedni po skončení aktivní kariéry chtějí dál zůstat u hokeje. Já jsem hokejovou výstroj po posledním zápase zabalil a nějakých šest sedm let ji vůbec nevyndal. Pak mě kluci přemluvili, hrál jsem v Praze neregistrovanou soutěž, ale nechtěl jsem si brusle ani obout. To se narozením syna změnilo.

Trenér Bruk? Měl by být v extralize, říká Miškář. Sám Litoměřice opouští

Hokej ale sledujete dál, komu fandíte?
Když mi zbyde nějaký čas a kouknu se na hokej nebo na fotbal, tak fandím dobrému sportu. Vyloženě zarytý fanoušek nejsem.

V zahraničí oblíbený tým máte?
Když jsem byl v Jihlavě, tak jsem měl jako vzor Petra Klímu z Edmontonu. Když jel tehdy Radim Bičánek na MS do dvaceti let, tak mi přivezl čepici Edmontonu Oilers, s tou jsem i spal (smích). Pamatuji si, že i na hokejku jsme si psali své vzory, měl jsem na ni napsáno Petr Klíma.

Pro zajímavost, máte ještě někde tu čepici?
Řekl bych, že u našich ještě někde bude. Myslím, že bych ji i našel.

Jaký máte názor na Jaromíra Jágra, který v případě potřeby ještě nastupuje za Kladno?
Za Kladno jsme hrál tři sezony a Jarda s námi v létě trénoval. I to byl už tehdy obrovský zážitek. Jarda je neskutečný, výjimečný. Klobouk dolů, že i v tolika letech ještě hraje. Pro něj hokej, je život.

Co říkáte na Chomutov, který po krachu nastupuje v krajské lize mužů?
Mrzí mne to. Já tam zažil dvě sezony ještě na starém zimním stadionu. Hrozně sme extraligu chtěli, a škoda, že se nám v baráži nepodařilo přes Mladou Boleslav postoupit. O několik let později Chomutov postoupil, postavil se krásný stadion a teď krajská soutěž. Smutné.

Byly už za vašeho působení v Chomutově nějaké náznaky, že by k podobnému konci mohlo dojít?
Vůbec žádné. Naopak kádr se pořád doplňoval a přicházeli lepší a lepší hráči. Hráči měli profesionální servis.