Lví zásluhu na kvalitě hry má Blue Angel Memory Band Jiřího Toufara, citlivě doprovázející herečku na basu, harmonikou, klavír a housle. Důležitý je i fakt, že 15 písní slavné francouzské zpěvačky Edith Piaf přebásnil Jiří Dědeček. A výborně, o čemž svědčí i CD Nelituj, pojmenované podle závěrečné písně představení. Hry, v níž se o Edith dozvíme, že pro vulgarismus nešla daleko a pila jak duha. „Je to dědičný – i má bába s dědkem byly houby nacucaný vínem,“ tvrdila dáma, která na čistotu moc nedbala. „Špína chrání před nemocemi. Je to něco jako očkování,“ vysvětlovala.

Paní Nálepková, psala vaše sestra Táňa Nálepková hru o zpěvačce Edith Piaf vám přímo na tělo?

O to mi právě šlo, byl to můj velký sen. Já to dlouho plánovala, jí se do toho ale moc nechtělo.

Musela jste ji tedy přemlouvat?

Určitě. Říkala že už je to otřepané téma, že to dělá kdekdo, už to není nic nového. Já na ni ale tak tlačil, že si myslím že jsem k tomu dozrála věkem i zkušenostmi, že bych si to opravdu chtěla zkusit. Přemluvila jsem ji a napsala mi to na tělo.

Vzpomenete si, kdy jste Edith Piaf slyšela poprvé?

Jako dítě, buď z rádia nebo z nějaké staré desky. Já je hrozně obdivovala, zpěváky jako Becauda, Hanu Hegerovou a další, a vždycky jsem jejich písničky prožívala, plakala jsem u nich. Dělalo mi dobře při nich trpět…

Ale ráda trpíte i na pódiu, ne?

Občas se mi stane, že ty emoce neudržím na uzdě. (smích)

Proměňuje se nějak váš vztah k Edith Piaf?

Já si myslím že ne. To představení vznikalo dlouho a Jakub Maceček, mladej a strašně talentovanej kluk který to režíroval, pro mě našel k tomu představení klíč. Já jsem pořád nevěděla jak Edith uchopit. Říkala jsem si, že kopírovat ji je nesmysl, protože tahle jako ona už nikdo zpívat nebude. Malá, prťatá, hnědá nejsem, jsem blondýna a vypadám úplně jinak i zpívám jinak… Já doufám že se to povedlo, že ji nekopíruju, ale jakoby hraju její osud tím, co dokážu. A hodně tomu napomáhají i texty Jirky Dědečka.

Litujete Edith – nebo jí naopak závidíte?

Trošku jí lituju, její život vůbec nebyla žádná legrace. Tedy chvíle ano…

Do určité chvíle bychom jí asi mohli závidět…

Ale ten její konec, myslím, byl velmi nehezkej.

Bylo by to snadné a pohodlné ukončit to představení například v čase velkého triumfu Edith Piaf v Americe? V době její největší slávy, kdy jí svět obdivoval, ctil a ležel jí u nohou?

Myslíte neukázat tam tu druhou půli jejího života? To by nešlo, myslím si že by to bylo hodně placatý. Ten její život měl i osudové zvraty, zažila výšky i pády, jak už to většinou u těch kumštýřů bývá. To, že se umělec dožije stáří ve zdraví a v plné síle, že ho ještě lidé chtějí a on jim má co říct – to zdaleka není pravidlo. Myslím, že je to velké štěstí.

Co vy sama máte z Edith Piaf? V čem se jí podobáte?

Myslím, že jistý temperament a chuť do života. Mám ruské geny, taková ta její energie ve mě je. Myslím ale, že ona byla větší zvÍřátko než já, přeci jen nejsem takový „puďák“ z ulice, bez vzdělání a bez rodiny. Ten její osud byl strašně zvláštní, dost jiný než mají normální lidé.

Viděla jste už nový film o Edith?

Ještě ne, ale chystám se na něj. Prý je úžasný. Ale filmaři mají samozřejmě mnohem bohatší výrazové prostředky a možnosti, než my na divadle.

Písničky z představení vyšly na CD Nelituj. Říkali si o něj lidé?

Tu desku jsem vydala zároveň s premiérou před pěti lety.

Přijela jste s pejskem, čeká na vás v šatně. To je obvyklé?

Mému irskému teriérovi Brunovi je 7 měsíců. Když pro něj nemám hlídání, v Praze na mě prostě čeká v šatně ve svém pelíšku. Je hodný.