Tanec, napětí, láska, úžasná hudba Leonarda Bernsteina. Hity Maria, Amerika a další. To vše má West Side Story, kterou právě nastudovalo Severočeské divadlo opery a baletu (SDOB) s hosty. Známí jsou Jan Révai (Rodinná pouta, Rebelové) i Radek Zima (Nemocnice na kraji města, Aladin v SDOB). Divadlo přizvalo režisérku Ivanou Žantovskou (Monology vaginy, Mrchy, spolupráce s Národním divadlem) a pražského choreografa Pavla Strouhala.

Paní režisérko, kolikáté je to vaše setkání s West Side Story?

Pracovní setkání je to první, ale dojmy z ní už mám z dětských let. Na muzikálu West Side Story jsem byla jako malá holčička a plakala jsem, když zabili Tonyho. Ten zážitek určitě ovlivnil i to, jak se dnes na tento muzikál dívám. A s inscenacemi z ČR se musíme jako profesionálové seznámit, chceme–li na tradici navázat.

Dělalo ji Hudební divadlo Karlín, ne?

Karlín dokonce už dvakrát, v 70. letech a v současnosti. A teď také Brno.

Do jaké míry se můžete nechat vzpomínkami ovlivnit?

Mám je někde zasunuté v podvědomí, určitě se odráží do mé interpretace, do vyrovnání se dvou hlavních rovin příběhu. Jedna rovina je o agresivitě jako o zástupném životním stylu lidí, kteří hledají a nevědí, co se sebou. Jsou ještě na začátku té cesty. A druhá část jsou důsledky té agresivity.

Vyzývavost soupeřících part mi připomíná machrování z Pomády či Rebelů. Takové to nevinné ukazování ramen – ale bez důsledků.

West Side Story navazuje na tradiční příběh Romea a Julie, sahající ke kořenům. Určitě u zdroje všech těchto záležitostí jako inspirace stojí souboj dvou rivalů, dvou part, dvou životních stylů – postojů k životu. West Side Story v sobě ale nese ještě ten dovětek, co se stane, když se ty party neuhlídají, když se to vymkne z rukou a řetězec následků a agresivity se rozjede. Na začátku je i naše inscenace příjemná, začíná pošťuchováním, hravostí, v oranžové barvě. A bohužel končí v kovu, v lítosti, v černých barvách. Končí tragicky, protože každý konec lidského života je tragický.

V muzikálu měli hrát i absolventi SuperStar. Podařilo se to? Ze kterého hosta máte největší radost? Dá se někdo vypíchnout?

Myslím že nedá. Tak jako je to o principu party, tak i na jevišti je to o principu kolektivu, kde každý tvoří jeho součást. Nedá se tedy říct, že by malé role nebyly důležité. Spíše je to o typech, takže vedle hlavních postav Marie a Tonyho vidíme jako šéfy band z jedné strany Radka Zimu (Riff, Tryskáči) a z druhé strany Jana Urbana (Bernardo, Žraloci). Pruďas, zástupce Riffa, je absolvent SuperStar Jan Kříž. Uvidíme také Jana Révaie (Žraloci): hraje zde China, právě toho který střílí.

Nebojíte se, že hvězdy přemažou hlavní hrdiny? Že diváci půjdou na hvězdy z televize?

Možná že půjdou na hvězdy z televize, ale uvidí všechny. A uvidí celé představení, které – doufám – bude vyrovnané.

Není v představení romantiky až moc? Příliš sirupu?

To bych se ohradila. Ale myslím, že tak to namíchal už tvůrce hudby pan Bernstein a autor libreta Laurents. V muzikálu se střídají velmi razantní scény se scénami, které jsou v protipólu k nim. Střídají se tam prudce nálady, jako se v kostýmech střídá černá s červenou, se stříbrnou a s modrou. Vedle balkónové scény Marie a Tonyho se tu objevuje i rvačka a dokonce i znásilnění.

Melodie a hity West Side Story i její scény jsou tak geniálně propojeny a udělány, že málokterý dnešní muzikál na ni má. Souhlasíte?

S tím určitě souhlasím. Myslím si, že to je velmi kvalitní hudba, že navazuje na nejlepší tradici. A že jsou tam v dramatu prvky až operní muziky. Také naši hlavní představitelé jsou lidé, kteří se pohybují především na operních scénách. To propojení, crossover, je všudypřítomné. Mluvit dnes o čistotě žánrů je velmi složité. Dnes je důležité vybrat to, co je v jednotlivých žánrech dynamické, podstatné a přetvářet to do nových tvarů.

Na co se publikum může těšit?

Na dynamickou inscenaci plnou známých melodií a tancování – to je ve West Side Story velmi důležité. A určitě také na ten stále se opakující příběh nenaplněné věčné lásky.