Naše dva druhy se od sebe liší zbarvením i bionomií. Oba mají rozpětí křídel do cca 45 mm. Známější je otakárek fenyklový. Oba druhy jsou poměrně silně variabilní v kresbě, velikosti i tvaru křídel a ve tvaru ostruhy na konci zadních křídel.

Otakárek fenyklový (Papilio machaon L.) je rozšířen od Evropy po Japonsko a v Severní Americe, chybí jen v Irsku. Typická forma je ve Skandinávii (odtud ji také popsal v roce 1758 Linné), např. ve střední Evropě je rasa gorganus a ve II. generaci má výraznější černou barvu – f. aestinalis, ve Velké Británii žije rasa britannicus. Celkem je známo na 50 ras, v Severní Americe jsou jen 3. Vystupuje až do výše 4500 m (rasa rinpoche), v Alpách do 2000 m (f. alpica).

Jeho biotopy jsou kulturní louky, zahrady, stepi, lesostep. Částečně migruje, je schopen přeletět i vysoké pohoří. Živí se různými miříkovitými rostlinami, jako je mrkev obecná, kopr vonný, děhel lesní, bedrníky… V roce má 1 (v horách) až 3 generace. Vyhledávání opačného pohlaví probíhá na vyvýšených místech či vrcholcích kopců, kde se často setkává s množství dospělců z širokého okolí. Na okolíky živných rostlin klade samička l – 3 vajíčka (když celkem vyklade až 500 vajíček).

Mladé housenky připomínají ptačí trus, starší mají již výrazné výstražné zbarvení – jsou zelené, na každém článku je příčný černý pruh s několika žlutooranžovými kulatými skvrnami. Při nebezpečí housenka vysune v přední části oranžovou vidlici a vylučuje zapáchající látku. Tím odrazuje většinu protivníků. Kuklí se připevněna „opaskem“ k živné rostlině, popřípadě na kůře dřevin, na zdech apod.

Tento druh je rozšířen všude a po období poklesu stavů v 70. - 80. letech, jsou jeho současné počty stále vyšší. Na mnoha místech se navrací zpět do zemědělské krajiny, kde se nápadně snížila chemizace.

Autor je pracovníkem Muzea města Ústí nad Labem.