Biotopy otakárka ovocného jsou slunné skály, skalní stepi, lesostepi a jiné biotopy s roztroušeným keřovým patrem. Vyskytuje se hlavně na jižně exponovaných stanovištích.

Vyvíjí se na různých druzích hlohů, trnek a slivoní (třešně, švestky), včetně jejich kultivarů, na nichž jen slabě aktivní housenky požírají listy. Je uváděn také z hrušní, mandloní a střemchy. V jižní Evropě a na Blízkém východě je uváděn jako škůdce citrusů (jejich vlivem je někdy nižší úroda citronů nebo pomerančů, v roce 1967 na Kypru).

V roce má jednu až 2 generace (ta na většině území Čech chybí, ale je běžná na jižní Moravě a Slovensku). Vajíčka klade na listy jen jednotlivě (max. 2). Zelené housenky mají šikmo podélné bílé páskovité skvrny. Kuklí se na větvičkách, zde kukly přezimují. Dospělci při slunečném počasí často dlouho plachtí a sletují se na vyvýšených místech, podobně jako otakárek fenyklový.

Celkově je vzácnější a jeho stavy stále klesají, nebo se v místech výskytu již po více let nezvyšují. Je to zaviněno zhoustnutím keřového patra, zastíněním vyššími dřevinami nebo likvidací roztroušeného keřového patra. Úplně zmizel v místech, kde se prováděla lesnická a zemědělská rekultivace. Přežívá jen v teplejších oblastech. V extrémních případech má na předních křídlech až 11 tmavých proužků (f. undecilineata) a existují i kusy s velmi rozšířenou tmavou kresbou (f. nigrescens).

Vzhledem k tomu, že oba druhy našich otakárků jsou zvláště chráněné, potěšme se s nimi ve volné přírodě a respektujme i právo na jejich život. Zvláště v období požerku housenek, které nás mohou na zahradách někdy „vykolejit“. Ale jejich škody nejsou u nás tak vysoké, aby se daly označit jako katastrofální.

Autor je pracovníkem Muzea města Ústí nad Labem