“Vstupenky ještě jsou na poslední dvě představení Forbíny. Na vystoupení Miroslav Donutil vypráví v pondělí 22. října a hru Don Quijote s Jiřím Lábusem a Oldřichem Kaiserem 6. listopadu,“ řekl Zdeněk Kymlička z agentury For, která festival pořádá.

Na Drahoušky samotné jsme se zeptali jedné z jejich hvězd, Pavla Zedníčka.

V Drahoušcích opět hrajete s Janou Paulovou. Dá se říci, že jste se vy dva hledali, až jste se našli?

„Ano, dá se to tak říct. Začínali jsme spolu hrát před třinácti lety v Divadle ABC, máme celkově odehraných asi tisíc představení. Jsme s Janou Paulovou spolu častěji než se svými rodinami.“ (smích)

Hra se v originále jmenovala Bouře na obzoru, vy jste ji přejmenovali na Drahoušky. Vystihuje to přesněji podstatu představení?

„Původní název se nám hercům moc nelíbil, připomínal nám jméno knížky Na obzoru plachta bílá. Název Drahoušci jsme si tedy vymysleli sami, ale samozřejmě po dohodě s překladatelem a s režisérem Petrem Novotným. Jsme v té hře totiž samí drahouškové, celá rodina drahoušků.“

Jak ztřeštěná vaše role v Drahoušcích je?

„Ztřeštěná snad ani není. Hraju člověka, který přijde o práci a musí zůstat doma…“

Zažil jste tyto pocity někdy na vlastní kůži? Přišel jste někdy o práci?

„Jen na krátkou dobu, když mě v roce 1992 propustil Karel Heřmánek z Divadla Na Zábradlí. Ale celkem rychle jsem pak začal hrát v Činoherním klubu.“

Už jste někdy před tím hrál člověka, který přišel o funkci… a o práci?

„Ještě ne, toto je moje první divadelní zkušenost.“

Po kolikáté jste spolupracoval s režisérem Petrem Novotným? A čím je práce s ním zajímavá?

„Spolupracuji s ním poprvé, ale jsem moc rád. Je to zajímavý a srdečný člověk, dělat s ním je pohoda.“

Co už dnes můžete – či chcete – prozradit o své nové filmové roli ve snímku To je hustý aneb Westernstory. Tedy kromě toho, že v něm máte hrát „pěknou roli Hňupa“?

„Natáčení tohoto filmu bylo prozatím odloženo, protože nám 14 dnů před začátkem natáčení odřekl důležitý sponzor spolupráci. Film by tedy měl vzniknou až příští rok.“

Jste příznivcem uvádění divadelních představení v televizi? Fungují i na obrazovce?

„Není to přesně úplně ono, živý kontakt s publikem se nedá ničím nahradit. Na druhou stranu je ale důležité, aby se představení – díky natočení – uchovala v archívech. To dříve nebývalo, z některých zásadních představení tak zbyly jen fotografie a vzpomínky.“

Ještě k Drahouškům. Prý jste do nich přidali i své vlastní zážitky, zkušenosti, trapasy…

„Vlastní zážitky do hry nedáváme. V rámci představení ale vznikají improvizace podle naší nálady a momentálních nápadů. Každé představení je pak jiné, což je určitě zajímavé i pro diváky.“

Jaké to je, mít na pódiu v této hře Janu Paulovou a zároveň její dceru, tedy dva živly najednou. Nehrají na vás přesilovku?

„Ne, je to zážitek. Být s nimi na pódiu by se určitě líbilo i vám.“