Ať se to někomu líbí či ne, nenápadné duo Eva a Vašek je fenoménem dneška. Připouštím to, ačkoli mě jejich hudba neoslovuje. Je příliš klidná a jakoby z jiného století. Přesto řadu lidí láká, baví je.

Vaškovi Ševčíkovi se podařilo překvapit mě ještě před rozhovorem. Dvakrát si mě vyfotil a já si vzpomněl na extremisty v ulicích Ústí – i oni si novináře fotili. „To my děláme běžně. Až napíšete článek, dáme si ho na webové stránky, k němu vaši fotografii. A třeba i link na vaše noviny,“ tvrdil.

V čem je rozdíl mezi tím, když do Ústí přijedou SuperStar a právě ti dva? Ve věku publika, a třeba Anetu Langerovou bychom těžko mohli vidět, jak ve stánku na koncertě osobně nabízí své nahrávky.

„Eva ale CD a DVD prodává. S lidmi si povídá, dozví se, co mají rádi a podle toho se řídíme. Je to lepší, než spoléhat na to, co nám nahlásí prodavači z obchodů,“ popsal Vašek Ševčík (54) svou strategii.

Máte rád Petra Nováka. Souvisí to s tím, co děláte?

Vašek: Určitě. Když mi bylo 14 a začal jsem vnímat hudbu, Novákův Náhrobní kámen patřil k prvním skladbám, jejichž akordy jsem se učil. Chytal jsem ji z rádia, pak jsme se potkávali s kamarády u potoka a vyměňovali si tam písničky.

Vnímáte rozdíl mezi tancovačkou a koncertem? Nebylo by pro vás lepší, kdyby byl koncert v Corsu bez židlí a lidi by mohli tančit?

Je dobré to kombinovat… Koncerty jsou důležité pro to, aby mohli lidé dobře poslouchat naše texty. Hlavně ti, kteří nemají naše CD. To na tancovačce nejde, tam hrajeme repertoár lidový, univerzální. Netlačíme do lidí vlastní věci.

Vystupujete jen ve dvou?

Ano, pravidelně. Zkusili jsme za sebe postavit i kapelu, ale lidi vždy řekli: „Nám stačí jen Eva a Vašek“.

Není to ochuzení publika, hrát mu jen z kláves?

Ale my na koncertech používáme základy ze studia, které nahrávají ti nejlepší. Lidový folklór nám hraje na housle bývalý primáš BROLNU (Brněnský orchestr lidových nástrojů – pozn. aut.), z Janáčkova divadla si vezmeme hráče na Ave Maria nebo Slyšíš jak zvoní, do swingu saxofon od Gustava Broma, Pepína Koláře z Moravanky…

Je tedy za úspěchem Evy a Vaška týmová práce?

Přesně tak, bez těch lidí bychom nebyli nic. Důležitý je pro nás aranžér, kterému už jen řeknu „Miloši, udělej tu písničku jako Eva a Vašek“ – a je to. Pak už jen samply doplňujeme živými nástroji, aby hudba dobře zněla lidem doma. To je pro nás podstatné.

Opravdu je pro vás studio důležitější než koncerty?

Přesně tak. Koncerty vnímáme jako obchodní záležitost, jako interpreti musíme objet celou republiku a dostat se k lidem. To aby si na nás mohli sáhnout a zjistit tak, že existujeme. Koncert není vyvrcholením naší práce, ale obchodní prezentací toho, co jsme vytvořili ve studiu.

Jste stále na cestách. Jak a kdy tedy pracujete?

I na cestách jsme po internetu a díky mobilům v kontaktu s výrobní jednotkou v Blansku. Se studii, kde vše vzniká.

Přišla na vás hlavně starší generace. Proč právě ji zajímáte? Proto, že vaše hudba neduní a slyší od vás písničky, které znají z mládí?

Písnička provází člověka celý život. To co posloucháte v mládí, při prvních láskách, si v sobě pak nesete. Některé písničky v nás vyvolávají vzpomínky na mládí. A ty vzpomínky sílí, jak člověk stárne…

Od kdy vy sám hrajete staré hity?

Jako čtyřiadvacetiletý jsem vzal záskok u kapely, v níž byli muzikanti o třicet let starší než já. Já byl zvyklý na rock pro mladé, oni hráli lidovky i staré písničky pro starší a prožívali to stejně, jako jejich publikum. Chytlo mě to a začal jsem hrát stejný repertoár.

Když jste šli do pořadu Uvolněte se, prosím – byli jste na Jana Krause nějak víc připravení?

Ne. Jen se nás jeho manažer ptal, o čem nechceme hovořit. A my na to že jsme ochotni špásovat o všem. Třeba i o tom, jestli jsem byl komunista…

A byl?

No jistě, všichni jsme byli.

A ta zakázaná témata?

Nehodláme se bavit o našem rodinném prostředí. Nelíbí se nám nechutnosti, které se psaly a píší o Karlech Svobodovi a Gottovi, o Ivetě Bartošové… Připadá mi to, jako když se hyeny hrabou v mrtvole. Bulvár to zajímá a lidi to asi chtějí vědět, ale mě se to nelíbí.

Proč jste ale Janu Krausovi neodpověděli, jestli jste s Evou manželé?

Nechceme na to odpovídat. Když totiž odpovíme na tuhle otázku, hned bude následovat další: jestli spíme vedle sebe, jestli spím na levé straně, jestli se milujeme pětkrát nebo padesátkrát za den… Ať si ze mě někdo dělá srandu, třeba že zpívám Kristýnku, nebo že zpíváme falešně, to je mi úplně fuk. Ať se o nás ale baví o jiných tématech. Do manželství a do vztahu Evička – výchova – dítě, ve kterém máme jasno, si nepotřebujeme nechat mluvit. Nakonec mně je 54 let, mám vnoučata a měl bych si s nimi hrát. Já už teď nemůžu radit ani svým dětem.

Víte, kolik jste prodali desek?

Nikdy jsme to nepočítali, ale půl milionu to asi bude.

Máte s vydavatelem výhodnou smlouvu? Někdy firmy interprety dřou z kůže, myslíte si, že máte z nahrávek dost peněz?

(smích) My máme tu nejlepší smlouvu, protože jsme vydavateli sami sobě. Takže si sami s Evou děláme co chceme.

K tomu patří i to, že Eva sama prodává návštěvníkům CD a DVD?

Určitě. Využijeme tak těch patnáct minut pro kontakt s návštěvníky koncertu.

Vaše vydavatelství Surf vydává i desky jiných interpretů. Kolik jste vydali desek vlastních?

Počítejte se mnou: Máme 26 CD jako Eva a Vašek, 6 CD Písniček z hospůdky U Surfu, jedno CD v italštině, jedno v angličtině a čtyři v němčině.

Stojí vám zato jezdit hrát ven?

My už do zahraničí nejezdíme. Tam nás totiž objednávali tři měsíce dopředu, kdežto v Česku dva roky dopředu. Takže když někdo ze zahraničí zavolá, jestli máme volný termín, už je bohužel pozdě.

Je to smůla?

Není, i když jsme tak s Evou o zahraničí přišli. Ale strávili jsme tam 17 let, dá se říci 4 dny v týdnu, a to pro nás byla velká škola života. Naučili jsme se tak hrát potichu, hrát co chce pořadatel i co chtějí lidi, neotravovat, vejít se do dvou metrů čtverečních a nevymýšlet si nějaké velké jeviště. Prostě pořadatel přišel, řekl „Tady máte ten roh – a hrajte!“

Venku ale člověk někdy musí jít pod svou úroveň, ne?

Když jsme vyjeli ven poprvé, po revoluci, vycházeli jsme z toho, že co Čech – to muzikant. Zlaté české ruce, máme Vejvodu a Vacka; mysleli jsme si že Češi jsou nejlepší. Ale dostali jsme tak po prstech, že jsme byli za tři dny zpátky. Když jsem to začal vyhodnocovat s odstupem pěti šesti let, tak bych si nevzal peníze – ale naopak bych si zaplatil, že venku můžu hrát, abych se něco naučil. Vlastně jsem se dost divil, že na to, že jsem nic neuměli, byli ještě ochotni nám za to platit. Ono to vypadá, že hrát v zahraničí je zlatý důl. Je to ale zlatý důl na vědomosti a zkušenosti – určitě ne na peníze.

Jsou pro vás koncerty nutné zlo? Co vás uspokojuje?

Těší nás, když můžeme dělat lidem radost, když je vyprodaný sál a lidi si s námi zpívají. Koncerty pro nás nejsou nutné zlo – jen nutné. My jsme lidoví hudebníci, kteří trošku překročili práh svého okresu. Jsme baviči lidí, nestydíme se za to, naopak to vyhledáváme.