Pane Troško, jak vy sám rozháníte chmury? Máte je vůbec někdy?

Já jsem optimistickej člověk od narození. Mám rád veselí a věřte, že splín a deprese neznám. A když na mě náhodou smutnění přijde, tak si hodím na pánvičku pět volských vok – a už je mi zase dobře!

Proč třeba přijde? Protože není pro natáčení počasí?

Třeba. Někdy vás zkrátka přepadne mollová nálada, ale s prvním jídlem se změní v dur – a už je to zase dobrý.

Kdy vás napadlo spojit dvě Drdovy pohádky dohromady?

Scénář už mám deset let, psal jsem ho se scénářem Z pekla štěstí. Když jsem tu knížku četl, říkal jsem si, že je pohádka o Matějovi a Majdalence krásná, je v ní ale princezna, která tam jen tak kouká. Takže bych jí mohl dát princeznu, která hádala až prohádala.

V čem je pro vás Drda geniální?

České pohádky 19. století, Erben, Němcová a další byly podle německého i francouzského vlivu. A tyto země je měly kruté. Podívejte se na bratry Grimmy i ruské byliny, kde Baba Jaga sežere Vasilisu, severské ságy… Andersen a Oscar Wilde, kterého miluju, je zase hedvábná nostalgie. Ale česká pohádka je jedinečná, je v ní plno radosti a úsměvu, je humorná. A to díky Ladovi, Drdovi, Kubátové, Čtvrtkovi a dalším našim mistrům, kteří ji rozsvítili, zlidštili. Udělali lidské nebe i lidské peklo – tam bych rád šel na dovolenou.

Co by ale říkal Drda na Nejkrásnější hádanku, vidět ji v kině? Myslíte na něj při natáčení?

Mě oslovila nějaká zřejmě jeho příbuzná, přišla na první projekci a se slzami v očích říkala: Honza by byl nesmírně šťastnej, kdyby vaši pohádku viděl. Měl jsem obrovskou radost, že jsme se panu Drdovi nezpronevěřili.

Využíval jste opět neherce. Není s nimi větší problém, než s herci? Disciplína, zkušenosti…

Zkušenosti samozřejmě nemají, takže se jim člověk musí víc věnovat, ale jinak byli bezvadní. Ve filmu je asi osm lidí z plzeňského divadélka Pluto manželů Pavla a Jindry Kikinčukových. On ve filmu hraje hofmistra, jeho manželka rychtářku… Jejich divadélko má na repertoáru dvanáct her a všechny jsou komediální. Kdykoli tedy do Plzně přijedete, pobavíte se. Jsou tak šikovní, že jsem se rozhodl je obsadit. Jejich dcera Kamila je jedna z dvorních dam, Přemek Kubišta byl generál, dva loupežníci od nich…

Proč generála daboval Ota Jirák?

Celý film se přemlouval. Kdyby šel použít původní zvuk, tak bych to nedělal. Ale protože jsme natáčeli na zámku Želeby, vedle něhož je čáslavské letiště – a paní Parkanová nám pořád posílala nad zámkem gripeny – tak jsme to museli udělat. Přemek Kubišta přitom ale mluvil hrozně pomalu, třeba až po patnácté se trefil do postsynchronu…

Už vám k tomu filmu řekl někdo nějakou chybu?

Jo, že je krátkej.

A víte, že na začátku máte na pastvě šest hus, a na statku už jen pět?

Vím. Ta pastva se natáčela u Českých Budějovic, a pak je ženou do dvora – a to bylo u Slaného. Takže to byly úplně jiné husy, jedna se nám někde zatoulala a my ji nemohli najít.

Stalo se vám při natáčení něco, co se vám stalo poprvé v životě?

Dvě věci mi byly nepříjemné. Nejdřív když se nám na poli splašil kůň s generálem. A druhý kůň, kterého asi štípl nějaký ovád, zase začal běhat s bryčkou po louce, převrátil ji a úplně rozbil.

A co ostatní zvířata?

Holubi byli skvělí, vycvičení neuvěřitelným způsobem.

Jak jste je nalákali, aby vlétli do loupežnické jeskyně?

Dva dny se jim nedalo žrát, pak se zachrastilo zrním a letěli tam, kde jsme je potřebovali mít. Všechno je to o žrádle – co si budeme povídat!

Odradí vás to od natáčení se zvířaty?

Vůbec ne, to se stává. Je lepší když se splaší kůň, než když se splaší herečka. (smích)

Taky se vám to už někdy stalo?

To si pište.

I při vzniku Nejkrásnější hádanky?

To naštěstí ne. Ale jsou filmy, kde mají herečky svůj den – a to jsou opravdu na zabití.

Držel jste při soudním jednání palce Jiřímu Pomejovi, herci a svému dřívějšímu producentovi, který se topí ve dluzích?

Ano, samozřejmě.

A co říkáte na jeho osvobozující rozsudek?

Je to v pohodě, Jirka to neudělal schválně. Kdyby jezdil po Praze mercedesem a měl vilu na Hanspaulce, tak bych řekl „Ano, ať je odsouzenej.“ Ale on nemá vůbec nic, jen díky své důvěřivosti a naivitě se spojil s lidmi, kteří to s ním nemysleli dobře a film mu vytunelovali.

Zpět k Hádance. Je těžké najít název pro film? Vždyť to jméno ho reprezentuje, je to jako pojmenovat dítě… Jak se vám vymýšlí?

Těžko. Kolikrát už máte film natočený, a ještě se nijak nejmenuje. Tato pohádka se měla původně jmenovat Poslední hádanka, ale protože poslední je smutné slovo, tak jsme se rozhodli pro Nejkrásnější. A pro tu princeznu to tak je, protože ona si vybírá svého nastávajícího.

A jména postav? I ty už tu všechny byly, ne?

Ano, byly.

Mělo by jméno postavy o ní něco říct? Třeba jméno náčelníka loupežníků Madlafous, kterého hraje Miroslav Táborský…

V tom byl právě Jan Drda geniální. V pohádkách měl draka Purcifala, princeznu Eufrozínu, krále Lamprechta, i jména princezen Rozmarýnka nebo Jasněnka jsou krásná.

Je váš velitel loupežníků Madlafous hodný, či zlý?

On by rád byl za zlého, ale nebyl. On totiž všechno zmatlal.

Co jste si při natáčení nejvíc užíval? Nebo je to jen dřina?

Je to obrovská dřina. Ale díky tomu, že to všichni dělají s obrovskou láskou, tak jsme si opravdu ty dva měsíce hráli na pohádku. A myslím, že to v tom je znát, film je plný světla a radosti.

Jak vás napadlo, že dáte hlavní roli Janu Dolanskému? On je spíš na jiné postavy…

A právě to je ten problém, nešvar českého filmu. V momentě, kdy jeden náš herec zahraje něco dobře, ostatní režiséři mu dávají podobné role. To je problém pana Lišky, Holubové, Geislerové, Vilhelmové, Polívky, Duška… Všechny ty tři herečky jsou výborné, proto bych je třeba rád viděl zahrát Marii Stuartovnu nebo královnu Alžbětu. Udělaly by to skvěle, ale zatím k tomu nedostaly příležitost.

To samé hrozilo Janu Dolanskému. Byl zařazen mezi zlatou mládež, feťáky, hejsky. U mě hrál sympatického vesnického darebáčka – a moc dobře.

U každého svého dalšího filmu máte problémy s penězi. To nechápu…

Ani já. Nedávno za mnou přišel ředitel Novy pan Dvořák a říká: „Pane Troška, viděl jste tohle?“ – a ukázal mi nějaké papíry. Z nich vyplývalo, že Andělská tvář a všechny tři Kameňáky byly 4 roky po sobě divácky nejsledovanějšími pořady všech TV stanic v Česku! Porazily přitom i Jurský park, Titanic, Matrix. A při 40. repríze filmu Slunce, seno, jahody – kterému je 25 let – na Nově v lednu na nás koukalo 1,770 milionu lidí a na Primě na Statečné srdce 480 tisíc.

Je to tak, že režisér by se tím vůbec neměl zabývat? Ale u nás musí, protože to jsou jeho argumenty, aby získal peníze na další film?

Ano. Být to na západě, firma řekne: „Režisér nám tím filmem tolik vydělal a tak s ním uzavřeme exkluzivní smlouvu na dalších pět snímků.“

U nás ne. Připadám si tu pořád jak student z Afganistánu, který chodí po škole žádat o práci u televize a různě jinde, třeba u sponzorů. Ti jsou kolikrát rádi, že se s vámi vyfotí, pozvou vás domů, aby vám ukázali jakou mají vilu, bazén, auto a milenku… a pak vám stejně nic nedají. To je neuvěřitelné! Čím jsou ti lidi bohatší, tím jsou lakomější!