Největší novinou v případě Nicelanda, kluka s kytarou a kapelou, který zpívá zásadně jazykem svých vzorů Thoma Yorka (Radiohead), Johnnyho Cashe či Michaela Stipea (R.E.M.), je asi to, že byl v pondělí 13. října nominován v Cenách TV Óčko na Objev roku. A že vpátek vystoupí v klubu Božák v Teplicích a krátce poté, už 1. listopadu, v děčínském La Garage Clubu.
V rozhovoru s ním nejprve přišla řeč na jeho zdařilé CD.
Album Little Black Book jste natočil díky vítězství v soutěži Coca Cola PopStar 2007. Máte i nějaké závazky k ní – tedy vedle loga na CD? Když to přeženu, tak třeba zahrát na kokalovém firemním večírku?
Samozřejmě nějaké závazky tam jsou (jako právě hraní na firemním večírku), ale žádný z nich mi nepřijde nijak neopodstatněný.
Jak zajímavé pro vás bylo hraní na turné skupiny Kryštof?
Byla to obrovská zkušenost. První koncert turné v Havířově byl vlastně můj třetí osobní v životě. Nepřestal jsem sice být trémista, ale určitě si teď na pódiu víc věřím a taky jsem se dokázal naučit komunikovat s lidmi.
Vzpomínáte si ještě na jednotlivé koncerty? Třeba na ten v divadle v Ústí nad Labem?
To byl týden plný dvojitých koncertů a návratů do Prahy. Ale pokud se dobře pamatuju, tak jsme v Ústí zůstali výjimečně přes noc a pařili s UDG a poté i s Richardem Krajčem.
A celkově – jaký to byl pocit hrát v divadlech?
Naprosto výjimečný. Lidi sedí a poslouchají, mnohem víc se soustředí na hudbu než na nějakou show. Která v mém případě a s hudbou, kterou hraju, nepřipadá moc v úvahu. A ovace po poslední písni mě vždy přesvědčily, že se většině líbily.
Zpíváte jen anglicky. Na otázku „Proč?“ interpreti buď tvrdí, že tak mají šanci i v zahraničí, nebo že to tak lépe vyzní. A vy?
Uspět v zahraničí je určitě pochopitelný důvod a lhal bych, kdybych řekl, že jsem na to nepomyslel. Ale píšu a zpívám anglicky od nějakých 14ti let a nikdy mě nenapadlo, že by to mělo být jinak. Angličtina je téměř můj druhý rodný jazyk a píše a zpívá se mi v něm mnohem lépe než v češtině.
Uvažoval jste o překladech textů do češtiny v bookletu CD? Aby i neznalí angličtiny věděli, o čem zpíváte…
Uvažoval a docela dlouho. Ale bohužel nemám už k těm textům dostatečný odstup na to, abych je přebásnil a přeložil tak, aby se mi stále líbily. Možná, kdyby se toho chtěl někdo ujmout…
A taky si myslím, že úroveň angličtiny, alespoň u mladší generace, je lepší a lepší, takže pokud kouknou do bookletu, tak budou schopni většině významů porozumět.
Tvrdíte, že vaše písničky vznikají z chmurných nálad. Která je pro vás ta nejsmutnější, nejdepresivnější z desky? V jaké situaci vás napadla?
Teď si nemůžu úplně vybrat, ale asi by to byly poslední dvě skladby alba. Jen ty situace bohužel moc nenastíním, to je až moc osobní, pardon.
Vaše písničky mají blízko k americkým písničkářům, ale i ke kapelám jako REM, Violent Femmes, American Music Club… Cítíte s nimi spřízněnost, jsou vám blízké?
Violent Femmes i American Music Club mě tak trochu jako kapely minuly. Já už teď moc muziku neposlouchám, ale R.E.M. byli a jsou u mě 15 let stálicí v přehrávači. Tuhle inspiraci hrdě přiznám.
Obal vaší desky je potemnělý, ale hudba až tak úplně smutná a zadumaná není. Alespoň ne všechna. Váže se snímek na obalu k nějaké konkrétní písni, nebo má spíš popsat a vystihnout náladu?
Obal desky spíše vyjadřuje náladu textů než hudby samotné. To, že některé melodie jsou veselejší, je jen dobře, deska je sama o sobě už tak dost koncepční a pokud by to byla jedna velká deprese i hudebně, třeba by to lidi neposlouchali.
Kratičkou skladbu Say Something, u níž je jako text uvedeno jen telefonní číslo, lze brát jako vtip, i jako tichý výkřik zoufalství…
Je to vlastně vtípek, ale i krásný způsob, jak spojit fyzické album s webovými stránkami, kde se po čase ty vzkazy objevují. Takže lidi: „Po pípnutí zanechte mi vzkaz!“
Ačkoli se vaše hudba hodí spíše do komorního prostředí, do klubů a i ta divadla jsou už skoro moc, v Teplicích na Zahájení lázeňské sezony jste hrál na větší scéně. Přizpůsobil jste tomu koncert, přitvrdil s kapelou? Bylo to vystoupení důraznější, než jsou křehčí skladby desky?
Kdepak. Udělal jsem to přesně opačně. Byla jedna hodina nedělního odpoledne, lidi přicházeli, zřejmě kapku unaveni po předchozí noci a já zahrál jen sám s kytarou. Povídal jsem si s publikem, hodně improvizoval a hrál i nějaké coververze a písně. Ty, které se nevešly na album, nebo které jsem právě napsal a zafungovalo to skvěle. Stejně, jako v divadlech, lidi seděli na trávě a poslouchali.
Jak přijde zpěvák k tak perfektní a uvěřitelné angličtině?
Krom toho, že je angličtina můj koníček už léta, tak za to hlavně může moje práce, ve které jsem strávil skoro 7 let a kde jsem musel mluvit anglicky téměř pořád. A díky tomu jsem potkával další lidi a kamarády ze zahraničí, moje spolubydlící je z USA. Vymluvil jsem se…
Jaká by byla vaše deska bez Yardy Helešice, ex člena Support Lesbiens? Co nahrávce dal, byl důležitější jako producent, či jako hudebník?
Popravdě si to nedokážu představit. Sám jsem měl už před natáčením své představy a ty se nakonec moc nelišily od těch jeho. On je vylepšoval a zdokonaloval a sám vymyslel spoustu věci a kytarových motivů, které některé písně pozvedly o pár tříd výš.
Ve studiu, počítám, byla i legrace. Třeba, když vám slečna točila erotické vzdychání do krásné písničky Waterfall Flow… Nebo je snad její hlas vysamplovaný z porna?
Ve studiu byla ohromná legrace, to jo… A přesto, že Waterfall Fall má v sobě hodně samplů, některé „nástroje“ jsou točeny velmi „živě“. Ale jméno té konkrétní muzikantky neprozradím.