Usměvavá Pazerini se stala v roce 1993 zakládající členkou Slovenské unie karikaturistů. V roce 2001 vyhrála v soutěži „Plakát 2001“. Její vítězná práce byla vystavována na billboardech.


Kdy jste zjistila, že se dá tužkou uživit?

Nevím, jestli uživit. Spíš bych řekla přežít. Původně mám zdravotní školu, dělala jsem sestřičku v kojeneckém ústavu v Ostravě. Vzhledem k tomu, že jsem odjakživa chtěla dělat kreslení, tak jsem se dostala na uměleckou průmyslovku v Bratislavě. Karikatura je něco, co mě strašně baví a naplňuje mě a ne každý ji může dělat. Ty moje obrázky se dají použít, kromě výstavy, i jako PFky, kalendáře, pro firemní účely či jako vizitky. Chtěla bych, aby ten můj humor byla laskavý a aby nebyl drsný a nikoho neurážel.


Byl nebo je vám v naší republice či ze světa někdo, co se týče kresby, vzorem?

V něčem se podobám Miroslavu Bartákovi, ale jen málo. Z každého si člověk může něco vybrat.


Jste Češka i Slovenska… jak jste vnímala rozdělení Československa?

Ani moc ne. Před revolucí jsme mívali různá setkání českých a slovenských karikaturistů, popovídali jsme si, chlubili se úspěchy. Dnes už to takové není. Každý honí jen čas a peníze.


Myslíte si, že jsou vaše kresby moderní v kontextu toho, co právě „letí“?

Myslím si, že tyto obrázky jsou aktuální. Všímám si lidských nešvarů a ty budou vždy stejné. Akorát já jsem se možná změnila. Moje kresba je už vypracovanější, používám víc barev.


Co si mohou odnést návštěvníci z této výstavy?

Jednak asi něco, co nevidí často, poněvadž karikatura je velmi ojedinělá a pak je to může oslovit. Možná i víc než třeba článek v novinách. Když je někdo trochu více výtvarně orientovaný, tak tu může najít novou inspiraci. Myslím, že by to mohlo oslovit v něčem ty lidi. Zamyslet se například nad mezilidskými vztahy a ochranou přírody. Karikatura je zkrátka potěcha pro oko.


Máte nějaké vaše oblíbené téma?

Asi muž versus žena. Snažím se přitom „hodit“ tyto vztahy do jiné roviny.


Kromě klasické kresby dáváte také nad obrázky text, povětšinou citáty. Jen některý z těch citátů váš osobní. Který jste sama vymyslela?

Vymyslela jsem nedávno toto: Tolik se staral o existenci své rodiny až přitom zapomněl, že ji má.“ A nebo mě napadlo ještě toto: „Spravit šuplík neumí, ale spravovat bytové družstvo to mu jde“. Ale spíš sbírám citáty. Ale jen takové, které mě můžou v tvorbě posunou kupředu.


Český karikaturista Štěpán Mareš si svými obrázky „střílí“ z českých politiků. Nezkoušela jste něco podobného na Slovensku?

Ne. Na to musí mít člověk ještě extra talent, hlavně na ty portréty. A hlavně, já bych se do politiky nepouštěla. Nemám ráda, když si někdo dělá srandu z politiků a sám má problémy. Každý má nějaký problém, to mi nikdo nevymluví. Ať si každý nejdříve zamete před svým prahem. Je to fráze, ale každý by měl začít od sebe.


Jak se autorovi ze Slovenska podaří uspořádat v Brazílii výstavu?

Byla jsem jen součástí skupiny a jela celá parta. Byli jsme potom i v Japonsku a Spojených státech. Máme dobrého manažera, to je celé. Já neumím to, abych někam přišla a nabízela své obrázky. Ale když jede celá parta, tak jedu s nimi.


Co vás kromě karikatury zaměstnává?

Ještě dělám s kolegou přednášky pro děti. Jsou to přednášky o zdravém stravování. Spojila jsem tyto dvě profese, co mám vystudované, v jeden celek a snažím se netradiční formou pomocí obrázků vykládat dětem o zdraví.


Podtitul probíhající výstavy má název „POZASTAVENÍ V USPĚCHANÉ DOBĚ. Ničí vás tato hektická doba? Bráníte se jí nějak?

Je to strašné. Jsem ráda, že už mám určitý věk a že už mám všechno za sebou. Dnes těm mladým nezávidím. Pokud nemají bohaté rodiče či se výhodně neožení, tak to mají strašně těžké. To máte jen ty úvěry a půjčky na všechno. Doba není lehká. Málokdo se umí v dnešní době pozastavit, usmát se.