Představitel legendárního mlynáře z filmu Na samotě u lesa, ve vánočním rozhovoru prozradil, o čem právě píše knihu, jak vznikla česká státní hymna či kde stráví svátky.

Loni se konal na ústecké univerzitě kongres, na kterém se sešli milovníci Cimrmana. Těší vás obrovský zájem lidí všech věkových kategorií o tuto „nesmrtelnou“ legendu?

Nás to samozřejmě těší, ale když tento boom dosáhl přehnané úrovně, tak jsme si řekli, že veškeré aktivity okolo Cimrmana musíme umírnit. Už se ani nezúčastňujeme aktivit s ním spojených. Poslední akcí, kterou jsme provedli, byl výlet do Altaje. Bylo okolo toho příliš mnoho řečí, a proto jsme si řekli, že Cimrmana stáhneme pouze na naše divadelní představení. A ty ostatní akce s tím spojené budeme provádět jen zcela výjimečně. Jako například charitativní akce a podobně.

Zatím poslední hra Divadla Járy Cimrmana České nebe měla nyní na podzim premiéru. Jaký má u diváků ohlas?

Musím se přiznat, že jsem té hře po dopsání scénáře věřil. A ohlas u diváků mojí důvěru ještě více překonal. Měli jsme samozřejmě se Zdeňkem Svěrákem strach, abychom nešli s tou patnáctou hrou úrovní dolů. Ale zatím musím zaťukat… Možná to bude naše poslední hra, tak aby to bylo důstojné zakončení.

Opravdu to bude definitivně poslední hra?

Myslím si, že ano. Ale zase… kdo ví?

Co má těch patnáct dosavadních her společného?

Je v nich stejná poetika. Herní pojetí je odvozeno od starého ochotnického divadla a i ty hry jsou psány vlastně jakoby v době, kdy Cimrman žil.

V polovině 19. století vznikla z pera Josefa Kajetána Tyla česká hymna. Myslíte si, že to byl již tehdy „dobový hit“?

Zprvu ne, ale pak zcela určitě! Naše hymna vznikla původně v němčině a poté musela být Josefem Kajetánem Tylem dodatečně přeložena. Já jsem tu hru napsal pro studenty alternativního herectví na DAMU, kteří působili pod patronací studia Ypsilon. A právě tam mě Jan Schmid oslovil, jestli bych pro ně nenapsal nějakou hru. A já jsem se tedy rozhodl napsat hru Hymna aneb Urfidlovačka, která je inspirována právě Tylovou Fidlovačkou. Děj pojednává o prapůvodní Fidlovačce, ve které se vysvětlí, jak vlastně vznikla naše pozdější státní hymna.

Před deseti lety jste založil Studio Jára (podle Cimrmana). Jeho první hrou byla právě Hymna. Co bylo vůbec cílem tohoto projektu (nyní přejmenováno na Studio Láďa)?

Já jsem chtěl zkusit dělat divadlo, které by nebylo cimrmanovské. Které by v obsazení mělo i ženy. V Divadle Járy Cimrmana hrajeme totiž ženy my – muži. Je to rozšíření té již známé tváře v podobě Divadla Járy Cimrmana.

Chtěl jsem také, aby se látka pro hru otevřela, nebyla ničím limitovaná jako právě v divadle. Momentálně má studio jen dvě hry a celkem stálý soubor. Sice se studio původně jmenovalo Studio Jára, ale jednou mi Zdeněk Svěrák řekl, že nechce, aby si to lidé zaměňovali s divadlem, tak proto jsem musel souboru dát nové jméno – Studio Láďa.

Hodně divadel v Praze díky přiděleným grantům bude muset tuto sezonu sáhnout k radikálním opatřením. Jak je to s Divadlem Járy Cimrmana a se studiem?

Před deseti lety, kdy studio začínalo, tak jsme na premiérové představení, což byla Hymna, dostali malý grant. Asi 50 tisíc. To je zhruba tak jen na vytištění programů a sehnání fotografa. Tenkrát jsme to rozjížděli de facto na koleně. Ze začátku jsme to hráli ve studiu Ypsilon, kde jsme získali i některé kulisy, jež byly už na odpis. Momentálně se situace má tak, že ty dvě hry Studia Láďa hrajeme bez dotací a v Divadle Járy Cimrmana máme, dá se říct, vystaráno. Přihlásily se k nám firmy a další řada sponzorů, kteří jsou ochotni sponzorovat naše představení. Proto je řada her dopředu zadaná právě pouze pro zaměstnance sponzorských firem. Firmy nám přispívají hlavně na zkvalitňování hereckého prostředí. Finance jdou z devadesáti procent našemu divadlu.

Váš poslední film, na kterém jste se se Zdeňkem Svěrákem tvůrčím i hereckým způsobem podíleli, byl Kolja. Ale to už je nějakých 12 let zpátky. Od té doby se na obrazovkách vystřídalo mnoho komedií, ale ani jedna neměla ten váš specifický a laskavý typ humoru (viz Vrchní, prchni či Kulový blesk). Mohou se diváci po letech těšit na nějaký nový počin dvojice S + S?

To se musíte zeptat Zdeňka Svěráka (smích). Já se sám věnuji už jen publicistice a našemu divadlu a studiu.

Zaujal vás v poslední době nějaký český film? Ať už výborným hereckým výkonem nebo scénářem?

Už dlouho jsem nebyl v kině, takže nemám moc přehled. Ale každoročně jezdím do Karlových Varů na festival a tam mě nadchl film Václav s Ivanem Trojanem.

Když se ještě vrátím k panu Svěrákovi, tak se zeptám: Může vás po těch dlouhých letech vzájemné spolupráce něčím překvapit?

Stále ještě se překvapujeme. Když třeba píšeme scénáře ke hrám, tak vymýšlíme různé scénky a vtipné dialogy a občas se stane, že se jednomu toho druhého podaří rozesmát.

Pro Divadlo Járy Cimrmana jste režíroval hru Dobytí severního pólu. Co byste chtěl ještě v životě dobýt? Toužíte po něčem zatím nesplněném?

Pokud jde o tvůrčí činnost, tak bych se chtěl věnovat vlastnímu psaní. Teď píši knihu o mém pejskovi, o Lojzičce (čtyřletý jezevčík – pozn. red.). O jejím životě. Bude tam hodně fotek. A také jsem napsal hru o Janu Husovi, která by se hodila pro televizi. Hra je zvláštní tím, že v ní Hus vůbec nevystupuje.
Vystupují tam jen osudoví lidé z kostnického koncilu. Snad se to povede prosadit v televizi.

Vánoční svátky jsou takřka za dveřmi. Jaký vás čeká program?

Nejsem velkým ctitelem Vánoc. Tyto svátky se dělají hlavně kvůli dětem a já už jsem ve věku, kdy mám děti odrostlé, takže Vánoce tak intenzivně neprožívám. Já si zalezu na chatu a když bude hezky, tak si tam pár dní užiji. To mi bohatě stačí.