Akce předznamenala výstavu prací studentů FUD. Lze ji navštívit tamtéž až do pátku od 10.00 do 16.00 hodin. Pavlem Benešem vedený ateliér VD je „trochu jiným“ pracovištěm FUD. Soudím, že se více – a s neskrývaným nadšením – otevírá veřejnosti, jeho šéf vymýšlí zadání, která studentům dávají šanci ukázat, co v nich je i „vyřádit se“.

Už loňské téma prací bylo lákavé. Studenti měli tvořit krásně vypadající jídla z nejedlých věcí. A jako by to jim i návštěvníkům chtěl Pavel Beneš vynahradit, klauzury VD letos vyvrcholily bohatým rautem. Tak znělo zadání pro nejstarší studenty.
„Měli zajistit malé občerstvení a takto to pojali,“ rozhlížel se spokojeně šéf ateliéru v úterý večer po stolech plných jídla i vína v místnosti ozářené jen světlem svící. A plné vděčných konzumentů.

„Taková akce teprve dá člověku tu správnou náplň,“ napadla mě v tu chvíli parodie na hlášku slavného komika Felixe Holzmana.
Než studenti vše přichystali, připravili nám dlouhá muka. Z místnosti s rautem vonělo smažené maso a komise se v sousední místnosti rozhodovala moc dlouho. „To voní, já to nevydržím,“ „trpěla“ na chodbě jedna studentka. V tu chvíli jsem pojal podezření, že na nás ateliér vše „hraje“ a odněkud nás, netrpělivé a „slintající“, točí skrytá kamera.

Naštěstí jsem ale ještě byl plný zážitků z předchozích prezentací. Studenti si měli vymyslet přednášku na téma výtvarné umění či design a doprovodit ji prezetací – např. plakáty, pozvánkami či filmy. Pobavila řada pestrých plakátů, na jednom se třeba budova FUD změnila v zoo, někdo „vsadil“ na mluvící výtah a Lucie Kopfsteinová, která byla dlouho na stáži v Anglii, vyrobila Semestrální skládku s praktickou taškou na lahev vína („V Anglii studenti nesmí pít…“) či označení na WC (po otevření dveří se Panáček změní v čůrajícího panáčka, u Panenky to je stejné). Zaujal i film Františka Novotného, kde mluví přední čeští skláři. „Krize ve 20. letech sklářům jen prospěla. Zjistili, co mají vyrábět, aby mohli konkurovat světu,“ zaznělo z filmu.

Nejstarší studenti představili knihu 4 ROKY V, do níž všichni sepsali své zážitky ze studia v Ústí. Robert Fiškandl, autor její grafiky, ji schválně ozvláštnil chybami, na rautu pak z knížky v křesle pod lampou četly i Aneta Erlerová a Martina Zubačová. Zábavná a nečekaná byla i prezentace Báry Jelínkové: recitovala úryvek ze hry Manon Lescaut, ale jméno Manon zaměnila za design.