Získat pro Ústí prestižní Cenu Thálie 2008 se mu ovšem podařilo za moderní taneční inscenaci Cikánské kořeny/í. V zítřejší slavnostní premiéře Popelky od 19.00 hodin však uvidíme jiné obsazení. Prince bude tančit Pavel Enekeš a Popelku Margarita Pleškova.

Slavnostní představení s výstavou velkých fotografií od Tamary Černé, ex sólistky baletu v ostravském divadle, začne v 19.00 hodin.

V hlavních rolích uvidíme Margaritu Pleškovou (Popelka), Pavla Enekeše, Natalii Vasinu (Macecha), Michaelu Procházkovou, Vladimíru Podhornou (Sestry). Odpovídal šéf baletu SDOB Vladimír Nečas.

Je Popelka klasika baletu?
Ano, je. Staví se po bok např. Romeovi a Julii od stejného autora. Klasika je podle mne totiž to, co je nadčasové a i dnes kvalitní. A proto se to hraje, protože divácký zájem trvá. Krása je v poetice pohádky a nádherné imaginativní Prokofjevově hudbě.

Přesto se v Ústí 28 let nehrála. Nebylo to na úkor Labutího jezera?
To jste mne zaskočil, ani já to nevím. 28 let, to je opravdu dlouho…

Je v Popelce i nějaká „notoricky známá“ melodie?
Jako v Labutím jezeru asi ne. Ale přesto si tam přítel baletu i hudby najde několik známých témat.

Jak moc se shoduje pohádkový příběh s klasickou pohádkou, kterou všichni známe?
V základních rysech jistě. Ale specifika divadla chce své, a proto se tu pracuje i se symboly a nejen s reáliemi. Ale poetika a romantika tu jsou a jinak to ani nejde.

A s filmem Tři oříšky pro Popelku, kde je hlavní hrdinka „vtipálek“ a „tak trochu kluk“?
Film je film a divadlo zase divadlo. Ale náš princ je také tak trochu klukem, a ani smysl pro humor mu není cizí.

Je obvyklé, aby měla baletní klasika šťastný konec? Nebo se tím Popelka vymyká?
Baletní klasika často nemívá dobrý, chcete-li šťastný konec. Ale pohádka je něco jiného, tam by dobro mělo vítězit nad zlobou a hloupostí a v naší pohádce tomu tak na rozdíl od dnešního věta je.

Ač je dnes už soubor ústeckého baletu hodně malý, máte v Popelce hned tři obsazení, alternace. Je to proto, aby si dílo vychutnali všichni vaši sólisté?
Také, ale hlavně z praktických důvodů. Při našem mini počtu v tak „ velkém“ titulu stačí jeden, dva nemocní a obsazení je „v háji“. Proto myslíme předem na budoucnost a eliminujeme tak podstatně budoucí chaotické zkoušky narychlo a na poslední chvíli.

Prozradíte svůj dosud největší životní zážitek z Popelky?
Jsou mi 4 roky a sedím u jeviště u hasiče (to je odkladiště baletních dětí během představení) v Národním divadle v Praze. Macecha je tak dokonalá, že mne rozbrečí a musejí mne vyvést, protože křičím: „Běž pryč, ty zlá!“

V této sezóně už jste baletní premiéru měli, a moderní Cikánské kořeny dokonce vynesly ústeckému divadlu v osobě tanečníka Vladimira Gončarova Cenu Thálie 2008. Můžete ta dvě představení srovnat? Co mají společného a v čem se naopak liší?
Cikánské kořeny jsou původní představení, vyprávěné moderním a stylizovaně folklórním tanečním jazykem. Popelka je neoklasická. Ale obě představením mají silný příběh, a to je důležité.

I s přestávkami má ústecká Popelka asi 2,5 hodiny. Je to dílo původní?
Popelka je mou původní choreografií do posledního kroku. Vzniklo po desítkách hodin naposlouchaných Projkofjevovy hudby. A po desítkách hodin přemýšlení o ději a krocích, o emocích a příběhu. Provedl jsem pár škrtů, které přiblíží Popelku dnešnímu divákovi. Je nutné brát v úvahu dobu vzniku baletu a dobu dnešního diváka s jeho mentalitou.

Reprízy: 26. 4., 5. a 17. 5. 2009