Úkroky mnohanásobného Zlatého slavíka Karla Gotta do jiných žánrů, než představuje klasická pop-music, nejsou časté. Ale dějí se.

Natočil písničku s německým hip hoperem, vsadil na písně vánoční, s Lucií Bílou a Evou Urbanovou „zabrousil“ do opery… Tyto „výstřelky“ jsou ale vždy zpestřením – a o to více posluchače zajímají.

Oblíbený zpěvák nyní přichází (po osmnácti letech opět u Supraphonu) s jedním takovým „odskokem.“ S deskou s moravskými a slovenskými lidovými písněmi.

Ne že by Gott lidovky začal zpívat až nyní, především v TV pořadech už po leckteré sáhnul. A lidovky z celého světa vydal už na CD v Německu. Ale nyní natočil album s cimbálovou muzikou Ladislava Pavluše, což je do jisté míry překvapivé. „Je to deska, kterou jsem nazpíval pro radost,“ řekl Slavík.

Pane Gotte, jakou roli v případě vaší nové desky hraje zpěvák moravských lidovek Jožka Černý?
Příteli Jožkovi Černému, veličině v oblasti lidové písně a jejímu legitimnímu interpretovi, jsem ovšem slíbil, že v natáčení lidových písniček na desky nebudu pokračovat. (smál se) To aby se uklidnil.
I když musím říct, že mi tohle nové album pochválil. Řekl, že se mu líbí, že ty písničky zpívám hezky, od srdce.

Zařadíte některé z těchto lidových písní do koncertního repertoáru?
To by museli muzikanti z cimbálovky jezdit se mnou, bez nich by to nešlo. A na celý koncert to zase není; udělal jsem si výlet do lidové hudby, a jsem za něj velice rád. Na druhou stranu jsem ale přesvědčen, že ti mí příznivci, kteří ode mne sem tam nějakou tu změnu očekávají, tohle album ocení.

Na albu Lidovky mého srdce jsou moravské a slovenské písně; české mezi lidovky vašeho srdce nepatří?
Ale ano, patří. Tuhle desku jsme ovšem nahrávali s klasickou cimbálovou muzikou, k níž patří slovenská a moravská lidová píseň. Podle muziky, která se mnou hraje, jsme vybírali repertoár. A točili jsme přímo na jižní Moravě, v Mistříně.

Tohle album ale není vaším prvním výletem k naší lidové písni…
Možná je paradoxní, že poprvé jsem české, slovenské a moravské krajové lidové písně točil před třiceti lety pro tehdy západoněmeckou televizi ZDF.

Natáčeli jsme všechny písně na autentických místech, v originálních zněních, krojích, byla u toho neuvěřitelná dekorace, všude k tomu probíhaly folklorní trhy. Požadavek tehdy byl, abych se stal průvodcem českou a moravskou lidovou hudbou u nás.

Album Lidovky mého srdce prý vznikalo dlouho a v utajení.
Málokdo o tom věděl. Nikdo na nás nevyvíjel nátlak toho typu, že už máme odevzdat materiál na desku, točili jsme v klidu. Scházeli jsme se postupně, když jsem se vyskytoval někde poblíž Mistřína, přijel jsem a natočil další dvě, tři písně… až vzniklo ucelené album. Jsou tam svižné čardáše i balady, a všechno jsou to skutečně písně mého srdce. Písně, které vyhovují mému způsobu kantilénové interpretace.

Zatančíte si někdy – na čardáš či na jakoukoliv jinou lidovou hudbu?
Pravda je, že doma si ji nepustím. Pro mě tahle hudba – i tanec – patří k setkávání se s lidmi a hudebníky v tom kraji. Pak bývám jedním z posledních hostů, kteří odcházejí ze sklípku nebo ze setkání na jiném místě. Pro mě jako tenora a belcantistu je to skvělá příležitost; jako třeba neapolské canzonetty, velké španělské písně či ruské romance.

Něco podobného nacházím u nás na jižní Moravě. Ostatně – pojí se to i s mentalitou tamních lidí a taky s tím, že tam jsou dobrá vína. V místech, kde se pije pivo, jsem žádnou podobnou píseň neslyšel. I když jsem se tam narodil.

Jaké víno si rád dáte?
To záleží na pořadí. Ale vždy, pokud se ochutnává, se těším na rulandské šedé. To mám opravdu rád.

Je něco, co vás trápí?
Moc toho není; ale vždycky mi je líto, když nestihnu poděkovat někomu, kdo si to zaslouží.
A taky ve mně dlouho zůstává, když mě někdo zradí nebo mi jinak ublíží. To si pamatuji dlouho, i když vím, že to není příliš praktické.

ZPRACOVALI ZDENĚK BROUČEK a RADEK STRNAD