Renata Fričová z ústecké čtvrti Mojžíř vyhrála už předminulé Pianoforte, letos získala také cenu ředitele soutěže za interpretaci Mozartovy skladby. Její maminka Renata Fričová si pak ze Severočeského divadla opery a baletu odnášela cenu ministerstva školství pro nejúspěšnějšího českého hudebního pedagoga.

Vyhrála jste už předloni. Je těžké vrátit se na stejnou soutěž?
V určitém smyslu ano. Bylo těžké obhájit své vítězství (šťastný smích).

Tak příště už to bude absolutní vítězství, ne?
Uvidíme.

Jaký to byl pocit, dostat od ředitele konkurenční ZUŠ cenu za Mozarta?
Pěkný, moc hezký.

Na klavír hraje a soutěží i váš bratr, že?
Hraje. Na Pianoforte bude soutěžit příští rok. To abychom si tu navzájem nebránili ve vítězství (smích).

A co na úspěch říkala maminka?
Obě jsme byly šťastné.

Co pro vás znamená maminka jako učitelka klavíru?
Hlavně oporu. Dokáže mě hodně podpořit, hlavně před hraním. I když já nechci, tak ona mi znovu všechno opakuje. A já jsem jí za to – i když ne právě v tu chvíli – vždycky strašně vděčná. Protože se mi to díky ní vždycky líp povede.

A co doma. Má člověk větší úlevy, nemusí třeba chodit s košem a mýt nádobí?
Mám určité úlevy, protože si nemůžu tolik namáhat prsty. Obzvlášť při tělocviku, který já nemusím…

Neztloustnete?
Ne, dám si pozor.

Co bylo na soutěži těžší oproti předloni?
Znovu obhájit první místo.

A byly to i nervy?
Ano. Ale já mám nervy až tak dvě minuty před hraním, dřív ne. A pak se ukloním, sednu si, a už je to v pohodě. A na koncertě vítězů jsem měla trému jen minutu před vystoupením.

Je důležité dobře zvolit skladbu?
Ano. Aby se vám líbila, aby se dobře hrála.

Jsou i skladby, na které porota víc slyší?
To jsou takové ty chytlavé, třeba Chopin. Ale záleží i na tom, jak ji člověk přednese.

To byla poslední příležitost soutěžit v nejmladší kategorii?
Ano. Příští rok tu nebudu a za další už soutěžím ve druhé, starší kategorii.

Co vás ještě čeká?
V dohledu mám je další velká soutěž, Amadeus v Brně. Povinné jsou na ní skladby od Mozarta, a skladatelů, jeho současníků.

Máte dost soutěží do roka? Jsou spíš víkendové?
Víkendové ne, ale naštěstí dostávám omluvenky. Soutěžím ráda, miluju ten stres. Většinou mě donutí dělat. A ano – letos mám dost soutěží.

Kam až se člověk může od soutěžení v životě odrazit. Být učitelkou ZUŠ?
Já nevím, zatím ani netuším, co chci v životě dělat. Mám nejasno.

A talisman máte?
Mám, je to má kamarádka a Líza, moje morální podpora. Letos jsem jako talisman dostala andělíčka od paní učitelky Horákové z Děčína.

Jací byli letos soupeři?
Snažím se je spíš nevnímat, abych se nestresovala. Poslechnu si je, až když mám vše jasné. Místo toho jdu ven do ulic koupit si něco dobrýho.

A co když člověk udělá chybu?
Nesmí ho to vykolejit. Chladnokrevně dál… jakože nic. Letos jich bylo! Bývá jich spousta, ale navíc je vnímají sám soutěžící a jeho kantor.

V čem je výhoda, má-li člověk učitelku hudby doma?
Nemusím jezdit do školy, hraje doma v pokojíčku. Jeden klavír v přízemí, druhý u mě v pokoji… abych to neměla daleko. Do školy jezdím, jen abych si zahrála i na jiném klavíru, rozcvičila se jinde.