Desetiletý Roman Frič, žák ZUŠ v Neštěmicích na Ústecku, kde také bydlí, vyhrál v sobotu 19. února 2011 prestižní mezinárodní soutěž dětských klavíristů do 11 let Amadeus v Brně. A nejen, že zvítězil ve své kategorii, stal se také absolutním vítězem.

Jeho matka – a současně učitelka klavíru – Renata Fričová zároveň dostala cenu nejlepší pedagog soutěže. A úspěch Fričových potřetí – Romanova starší sestra Renata Fričová ve své kategorii v Amadeovi 2011 skončila třetí.

„Jsem nadšená. Vždyť to pro mě byla poslední šance se té soutěže zúčastnit,“ vysvětlila. Součástí výhry pro absolutního vítěze jsou i tři velké koncerty v Rakousku.

Ve velkém rozhovoru pro Deník jsme oslovili nejprve Renatu Fričovou starší, učitelku z permanentně úspěšné školy ZUŠ Neštěmice.
Jedinečná atmosféra

Hráli Fričovi z ústeckých Neštěmic na Amadeovi v Brně poprvé? Ne-li, jak tam dříve dopadli?
Soutěže Amadeus jsme se poprvé zúčastnili v loňském roce. Atmosféra soutěže je naprosto jedinečná a proto jsme se letos vraceli „na místo činu“. Jela jsem tam se svojí dcerou Renatou. Ať vám poví sama, jak dopadla. (pozn. autora: Loni zde vyhrála)

Jak prestižní to je soutěž – třeba ve srovnání s ústeckým kláním klavíristů do patnácti let Virtuosi per musica di pianoforte? Čím jsou si podobné, v čem se liší?
Pianoforte je soutěž dvoukolová, kde děti hrají repertoár v širokém záběru. V prvním kole baroko a klasicismus, ve druhém romantismus a moderní hudbu. Musí ustát široké hráčské spektrum, body z obou kol se sčítají. Na tuto soutěž se děti připravují s velkým předstihem a je velmi náročná. Patří k nejtěžším soutěžím v ČR. Ze zákulisí mohu potvrdit, že ne každý si na ni troufne. Amadeus je soutěž jednostrannější, hraje se na ní Mozart a jeho současníci. Velmi často slyšíte jednu skladbu několikrát a často jen malé rozdíly rozhodují o výsledcích. Pochopit v dětském věku Mozarta není tak snadné, jak by se zdálo. Rozhoduje vysoká kvalita zvuku, jemná technika, perspektiva a prostor v hudebním provedení. Nelehký úkol pro děti do 11let – věřte mi.

Která z nich je tedy prestižnější?
Soutěž Amadeus je sice mnohem mladší, ale ve srovnání s Virtuosi per musica di pianoforte má „větší lesk“, vynikající sponzorské a partnerské zaštítění a v neposlední řadě i silnější kulturní zázemí. Na koncertě laureátů je i 400 posluchačů.

Doma jste všichni nadaní na klavír, váš manžel je skvělý klavírista. Zdědili jste ty geny? Jsou prarodiče či praprarodiče stejně nadaní, šikovní?
Muzikantské geny tu jistě jsou. Manželův tatínek je ladičem pian, což předpokládá velmi dobrý sluch, maminka zase pěkně zpívala.
Moje matka je učitelkou na ZUŠ, můj tatínek měl hudbu velmi rád. Dobře slyšel, ale věnoval se chemii.

Na soutěži v Brně uspěli hned čtyři žáci vaší ZUŠ. Je to dobrý rok?
Je to velmi dobrý rok a doufám, že v tomto duchu budeme pokračovat. Máme toho hodně před sebou. Čeká nás soutěž ZUŠ, kterou jednou za tři roky vyhlašuje MŠMT ČR a teď jsme ve fázi krajských kol, kam posílám osm svěřenců. Dvě žákyně pošlu na Prague junior note a s nejlepšími chceme letos zkusit také soutěž v zahraničí.

A jak to děláte? Prozradíte, jak „jít“ na své žáky, abyste podpořila jejich chuť a talent?
Co se týče pracovitosti, chutě a talentu… děti se musí vést v pozitivním duchu. Musí vědět, že je nepřestanu mít ráda při neúspěchu, že se náš vztah nezmění. Že hrajeme pro radost a úspěch je jen odměna, která může být – ale také nemusí.
Tato práce není jen o cvičení, ale u dětí z velké míry také o psychologii. Na velká pódia mohu poslat jen silné jedince. Není to žádná legrace. Jsou sice malí, ale skuteční profesionálové. Za jejich výkony se často nemusí stydět absolvent konzervatoře.

Řekněte, jak důležitý je pro soutěž repertoár? Vybírá se k výročím autorů, nebo spíš těžší skladby, aby se soutěžící víc ukázal? Není to ale dvousečná zbraň?
Pro mě platí pravidlo „každému, co si zaslouží“. Někomu je zdravější dát repertoár malinko lehčí a nepřeceňovat schopnosti, aby se na soutěži cítil především dobře a věřil si. Pak jsou ale děti, kde můžu skladby lehce nadsadit; vytuším totiž, že při jejich studiu se hráč posune dopředu a získá cenné zkušenosti. Příprava na soutěž by především neměla žáka brzdit v hudebním rozvoji. Pak by soutěžení ztratilo smysl.

Kdyby přišel někdo bohatý třeba z Ústecka, položil na stůl slušnou částku s tím, že chce, aby mu dvě nadané děti zahrály na večírku na klavír v duu – co byste na to řekla? Už se to někdy stalo?
Zatím nestalo. Pokud bude pan bohatý pečlivě poslouchat, klidně mu děti zahrají a honorář by byl jistě zasloužený. Bude-li však chtít zahrát „k jídlu“, to znamená jen vytvářet kulisu, tak to tedy ne! Degradovalo by to jejich práci a to žádné peníze nezachrání.

Ještě než dostal řeč vítěz, položili jsme pár otázek jeho sestře, jedenáctileté studentce ústeckého gymnázia Renatě Fričové…

Třetí místo z Brna, je radost, či – ve srovnání s bratrem – „nic moc“?
Jsem velmi spokojená. Mohlo to dopadnout také úplně jinak. Na rozdíl od ostatních jsem soutěžní repertoár neměla čas studovat půl roku, protože jsem byla na Virtuosi. A program z této soutěže jsem již nemohla použít. Musely mi stačit pouhé dva měsíce a pořádně jsem se zapotila. Bylo to však moje rozhodnutí. Maminka věděla, že je to téměř nezvládnutelná situace (naskočila jsem ještě na gymnázium) a nadšená ze mě nebyla. Jenže mně se vloni na Amadeovi tak strašně líbilo, že se mi ani nechtělo domů. Letos jsem měla poslední možnost se soutěže účastnit (byla jsem v kategorii nejstarších) a chtěla jsem ji využít. Představa, že tuto atmosféru již nezažiju, mi za to riziko stála. Navíc jsem si posledních 14 dnů před soutěží pěkně zamarodila, to je jako naschvál! Hrála jsem s penicilínem „v zádech“.

Které skladby jste tedy s maminkou vybraly a proč? A může nějak sestra na takové soutěži podpořit bratra?
My se podporujeme s bráchou navzájem pořád, vydržet mamču také není vždycky jednoduché. Já se třeba pro něco rozhodnu (Sonáta a moll KV 330) a nedojde mi úplně, co to bude obnášet. Mamka rozhodnutí respektuje a pak mi dá pořádně zabrat… No jo, ale bez ní by to zatím fakt nešlo. Ale takhle to ve třídě máme všichni. Jsme zatraceně dobrá parta a fandíme si. Mamča by ani nedovolila, aby to bylo jinak. Jo. Máme dokonce svoje heslo: „Jeden za všechny, všichni za jednoho“. Na Amadeovi jsme se tomu taky pěkně zasmáli. Když jsme šli „na plac“ tak jsme říkali „všichni za jednoho“. Když se stal brácha absolutním vítězem, tak jsme se mu šklebili a vykřikovali : tak a teď pěkně „jeden za všechny“.

Jak jste vítězství oslavili?
Dobrým spánkem a jídlem. Před soutěží je obou věcí málo. Adrenalin dělá svoje.

Tak si říkám – neměli by pořadatelé dát Fričovým na některé soutěže „zákaz? Vždyť poslední dobou všechny ceny vyberou ostatním?
Ale to nejsou jenom Fričovi. Ve třídě máme moc silné soupeře a chováme k nim velkou úctu. Myslím, že se to ještě v tomto školním roce ukáže. Motivujeme se navzájem. Prostě to bude napínavé.

A na závěr absolutní vítěz, desetiletý Roman Frič. Na první pohled spíše nápadný kluk, kterému klavír pod rukama jen hraje…

Jaké to je, soutěžit se sestrou – „proti“ ní? Většinou se na soutěžích střídáte, ne?
Nesoutěžil jsem proti ní, byl jsem o kategorii níže. Z celé soutěže jsem však od poroty získal nejvíce bodů, proto jsem se stal absolutním vítězem. Ségra je strašně dobrá, nechtěl bych soutěžit v kategorii s ní. Mám ale pocit, že se tomu letos v zahraničí nevyhnu. Ségru obdivuju. Musím hodně makat, abych jí stačil.

Byla v Brně i tréma?
No tak to rozhodně. Měl jsem ale dobrý pocit, že skutečně vím, jak má moje sonáta vypadat. Dal jsem do toho všechno. Úplně jsem se na pódiu vyřídil.

Co člověku běží hlavou, když hraje nějakou složitou skladbu?
Práce, jenom práce na skladbě. Je to o naprostém soustředění.

Jak se těšíš na hraní v Rakousku?
V Rakousku budu hrát za pár dní a zopakuji si repertoár z koncertu vítězů. Toho se nebojím. Velkým závazkem ale je, že budu v příštím roce hrát Mozartův klavírní koncert s orchestrem se Státní filharmonií Brno. Absolutní vítězství prostě zavazuje. Dochází mi to teprve teď.

Jak důležité je, aby někdo v sále držel palce, fandil?
Palce mi drželi kamarádi, kteří soutěžili se mnou. Evička Strejcová, sestra a Hanča Mézlová. Máma za nás v zákulisí dýchala, hraje vlastně s námi. Máme už taky mnoho kamarádů na soutěžích, známe se a podporujeme. Táta držel palce doma. Maminka Evičky se o nás starala v zákulisí, hlídala rozpisy rozehrávek, kde kdo má být a máma byla v sále a starala se o akustické zkoušky a průběh soutěže. Každý měl svůj nezastupitelný úkol. Všichni jsme se pěkně umístili. Paráda.

Čtěte také…
- Mladý klavírista Frič je nejlepší v ČR (23.2.2011)