FOTOGALERII Z GAJANÉ NAJDETE ZDE!

Pátým umělcem z ústeckého divadla, který má za rok 2010 nominaci na prestižní herecké Ceny Thálie, je sólista baletu Pavel Enekeš. Tanečník, narozený v srpnu 1981 v Chomutově.

Jako jeho kolegyně Liana Sass a Valeria Vaygant (obě opera) a hosté Severočeského divadla Jolana Smyčková i Radek Zima (oba muzikál) má „jen“ širší nominaci. Thálii už tedy nezíská, spíše se jedná o ocenění jeho práce. I to je úžasné, je to jeho 4. nominace!

Zajímalo nás tedy, může–li umělci nominace zevšednět. „Je to vždy za jinou inscenaci, vždy jiná práce. A člověk přeci netančí, aby získal nominaci,“ řekl.

„Možná, že kdybych měl už pět šest sošek Thálie doma, že by mi to přišlo nudné. Jenže ono vlastně nejde o Thálie, spíš o práci, kterou tady děláme.“

Jak vnímáte Thálie, výroční ceny Herecké asociace ČR?
Je to subjektivní hodnocení poroty z jednoho představeni, které se povést může – ale nemusí. Důležitější je pro mě hodnocení diváků. Jsem pokaždé rád, když se do divadla přijdou podívat.

Aktuální nominaci máte za roli Basila z baletní inscenace Vladimíra Nečase a Norberta Baxy Don Quijote od Ludwiga Minkuse. Je to těžká role?
To je jedna z mých vysněných. Je nesmírně těžká – hlavně technicky. Děj inscenace ani hraní není až tak složité, je to lehčí žánr, což si myslím, mi taky sedělo.
Vnímám to jako technickou výzvu: vždyť na galakoncertech, na každém koncertě je „padedé“ či variace na Dona Quijote. Byla to pro mě meta.

Dá se tedy říci, že ta nominace je docenění vašeho výkonu na jevišti?
Může to být docenění, ale může to být i vztyčený prst. Varování, že nebylo všechno úplně v pořádku, že to nedopadlo. Záleží, jak se to vezme.

Kdy přijde role, za kterou konečně získáte Thálii?
To záleží na porotě. Přesně nevím, jaká na tu roli má kritéria, co by si představovala…

Odhadnete, se kterou svou rolí jste byl nejblíže, měl velkou šanci?
Myslím, že s rolí Peera Gynta, kde jsem téměř celé ,představení „neslezl“ z jeviště. Tam jsem to ale „prošvihl“, za něj žádná nominace nebyla…

A Don Quijote?
No, ono je dnes na klasická představení na oblastech pohlíženo hůř, než když je hraje třeba Národní divadlo.
Takže úspěch by mohl mít tanečník spíš se soudobou nebo moderní rolí, v níž během inscenace skoro „nesleze“ z jeviště a přinese do ní něco novějšího. Neopakuje jen něco sto let starého…

Jsou dobrým příkladem ústecké Cikánské kořeny/í, které získaly díky vašemu kolegovi Vladimíru Gončarovovi Cenu Thálie 2008?
Určitě. My musíme zaujmout diváka něčím jiným. Přeci jen nemůžeme konkurovat šedesátičlennému souboru Národního divadla, kde je šance pro ocenění v klasickém baletu vždy větší.

Je to pro divadlo výzva, aby více „šlo“ do neobvyklých představení?
S tím se musí opatrně! Je totiž zřejmé, že ústecký divák klasickou roli chce. Uspět na oblasti v klasické roli je pro mě skoro cennější, protože je na ni nahlíženo kritičtějším okem. Je možné srovnávat, zatímco moderní inscenace jinde neuvidíte. S moderními věcmi se musí opatrně: před lety jsme tu měli Noční ptáky, ta inscenace se moc neujala. Ale Cikánské kořeny/í a Café Aussig zase ano – a dobře.

Jak se tančí v Gajané na Chačaturjana? Nebyl by lepší Spartakus?
Jeho Spartakus by byl pěkný, ale nevím, jak bychom ho udělali, je–li nás v mužském sboru pět. Chačaturjan je moc pěkná dynamická hudba, ale Gajané je kratší představení, není v něm tolik prostoru pro všechny. V porovnání s Quijotem je lehčí a nejsme v trikotu, kde je všechno vidět…

A co tanec se samopalem?
Na tancování se samopalem jsem si musel chvilku zvykat, už nám i lítaly kousky umělé hmoty v orchestřišti (smích). Ale na druhou stranu už jsem tancoval s ledačím – s deštníkem, dětským koníčkem i s kyticí, takže to pro mě zas taková novinka není.