Zuby nehty: Své staré písničky stále milujeme

Ale nejen sem. Před nedávnem totiž projely se svojí muzikou několik měst východního pobřeží USA, doma pak navázaly šňůrou koncertů. Nejen o své cestě za oceán mluvila v rozhovoru zakládající členka a zpívající klávesistka skupiny Zuby nehty Marka Míková (51). V sobotu 18. června její kvartet podpoří benefiční akci 10. Útulek fest, který začne v 13.00 v ústeckých Trmicích. A opět pomůže opuštěným psům a kočkám z útulků Ústeckého kraje.

Amerika? Paráda!

Zuby nehty konec minulého roku hrály v New Yorku. Proč jste se vydaly za velkou louži na miniturné?

Pozvali nás z Českého centra v New Yorku, abychom se skupinou Už jsme doma (UJD) a dalšími vystoupily na Czech Street Festivalu. Konal se v centru „Velkého jablka“, díky UJD ale nezůstalo jen při jednom vystoupení. Hrály jsme i den předtím v Brooklynu, potom ve Philadelphii a ve Washingtonu D.C. A jedním slovem – paráda! Pro nás to byl nezapomenutelný zážitek.

První vaší kapelou se před téměř třiceti lety stal Plyn, o něco později vznikl Dybbuk. Jak těžké tehdy bylo založit – a hlavně udržet – alternativní kapelu, ve které navíc působily pouze příslušnice něžného pohlaví?

Začaly jsme hodně spontánně, písničky vznikaly v obýváku. Bubenice tloukla do krabic, já hrála na akustické piáno a basa šla přes reproduktory od gramofonu. Šlo ale o naší autorskou tvorbu. Pak jsme si domluvily koncert v jednom pražském studentském klubu, a už to jelo samo. Měly jsme pochopitelně zřizovatele, tuším OKD Praha.

Kritizovali nám texty

Tak snadné to bylo? Bez problémů?

Ano, zpočátku všechno šlapalo bez nich. Až později začali kritizovat naše texty, že jsou příliš pesimistické a neodpovídají náladě socialistické mládeže. Potom se o nás zmínili na Svobodné Evropě a z toho už koukaly pořádné problémy. I proto jsme si změnily jméno – z Plynu se stal Dybbuk.

Kde se vzal název, Dybbuk?

Ani žádná z nás tehdy netušila, co to slovo znamená. Bylo nutné změnit jméno, abychom mohly dál koncertovat. Tehdy s námi hrála Vendula Kašpárková (později hráčka na klávesy ve skupině Stromboli, partnerka bubeníka Výběru Klaudia Kryšpína – pozn. redakce), která četla Hellerovu knížku Gold za všechny prachy. A termín „dybbuk“ v té knížce figuroval. Líbil se jí, tak ho navrhla. Nikdo neprotestoval. Bylo to něco, a nikdo nevěděl co. Teprve později vznikla i písnička Dybbuk. (dle Wikipedie „Dybbuk je v židovském náboženském prostředí zlý duch či démon, který nemůže najít klid a způsobuje posedlost jiných lidí“ – pozn. redakce)

Jen my a Schovanky

Kolik tu tehdy fungovalo podobných bigbítových průkopnic?

Myslím, že jsme byly tehdy jediná ryze dívčí skupina. Když tedy pominu Schovanky, které ale představovaly úplně jiný styl. Zpočátku jsme to měly na pódiu dost těžké. Hrály jsme vlastně punkovou muziku, třískaly do nástrojů. Vzpomínám si, jak tenkrát kdosi z obecenstva zařval: „Přineste zrní!“ Nás to rozběsnilo a hrály jsme jako o život. Nakonec si lidi vyžádali přídavek a narážky skončily.


Nebo jsme hrály na Strahově s Garáží, kde nás uvedli se slovy: „A teď vám zahrají pusinky z filozofické fakulty.“ Co dodat?

Vaše formace byly zpočátku ryze dívčí. Pak jste ale mezi sebe pustily i mužský element… Když Dybbuk skončil, některé z nás toužily hrát dál a bylo jedno, kdo se přidá. Ostatně – nikdy jsme neplánovaly být ryze ženská kapela, prostě to tak vyplynulo. Dávaly jsme jedna druhé svobodu, to bylo na tom všem nejvzácnější. Počátky Zubů nehtů byly skutečně okořeněny muži. Ti ovšem časem zase odešli. První deska „Utíkej“ (1993) měla být jen vzpomínkou na Dybbuk. Náš producent Míra Wanek z UJD ovšem tvrdil: „Musí to zůstat uchované pro další generace. Aby se na vás nezapomnělo, musíte to nahrát!“ A díky tomu, že vznikla deska, jsme se daly zase dohromady. Dodnes hrajeme písničky všech tří těles.

Křty, svatby, pohřby

Někdy od 2. půle 90. let o vás přestalo být slyšet, omezily jste koncerty i další tvorbu. Situace nepřála novovlné poetice v dámském provedení?

Šlapalo to vlastně po celou minulou dekádu. Pak přišel rok 2000, kdy jsme se odmlčely a vypadalo to, že navždycky. Teprve v poslední době nás občas někdo přemluvil, abychom vystoupily při nějaké významné příležitosti. Tak jsme začaly šířit, že hrajeme jen na křtech, svatbách nebo pohřbech. Ale časem jsme zavítaly i na festivaly, a teď – jak se zdá – začíná opravdový comeback. Už jsme absolvovaly řadu koncertů.

Vždy žasnu

Vídáte na nich původní fanoušky, kteří přijdou i se svými odrostlými potomky?

Je to tak, žádné generační rozdíly nevidíme. Ale je to někdy neuvěřitelné věkové rozpětí. Vždy nad tím žasnu.

V jakém složení dnes hrajete? A co repertoár: stále čerpáte spíš z minulosti, nebo máte i novinky?

Stále jsme čtyři: Hana Řepová – bicí a zpěv, Pavla Jonssonová (dříve Slabá) – baskytara, Kateřina Jirčíková (dříve Nejepsová) – flétna, saxofon a já klávesy a zpěv. Lidi chtějí staré písničky slyšet znovu a znovu. I my je popravdě stále milujeme. Snad je to i tím, že jsme se jich nikdy nepřejedly. Ale máme i nové songy a další čeká nazkoušení. Něco začíná – a to je dobrá zpráva!

Pavel P Král