Když v 90. letech opouštěli Robert Křesťan a Luboš Malina bluegrassovou legendu Poutníci, budoucnost byla otevřená. Dodnes vydali 14 skvělých CD i sólo CD členů, objevili Ameriku a USA je. Vzácných hostů měli na CD i turné dost, jsou dál na špičce, i jejich nové CD Marcipán z Toleda se povedlo. Zas je to skvělý (nejen) bluegrass, texty o něčem, posmutnělým hlasem Křesťanovým. Ten také odpovídal v rozhovoru.

Minimálně tři lidé z Trávy by mohli mít vlastní kapely, ale jste spolu. Co tuto skupinu drží pohromadě?
Za ta léta jsme se naučili se navzájem respektovat. Jak individuální povahy, tak i individuální schopnosti.

Spojovali jste si někdy název své kapely s marjánkou?
Někdy v 1. polovině 90. let v nějakém malém městě přijela na náš koncert policie, že někdo udal, že se tam kouří tráva. A pak se mě na to zpočátku ptalo několik novinářů. Ale dnes už je snad každému jasné, s čím svůj název spojujeme.

Člověk to vnímá, přesto: Jak je pro vás důležité nahrávání v Nashville? Je to lidmi, kvalitou studia či podáte lepší výkon, cítíte-li ten genius loci?
Nahrávací studia v Nashvillu za sebou mají 70 let zkušeností, což naše studia nemají, při vší úctě k nim. Bylo to poznat, zejména při přípravě k natáčení. To bylo nejdůležitější.

Je ještě něco, na čem se v Trávě všichni shodnete? Krom muziky…
Většinou máme přísně individuální chutě a zájmy, ale máme jeden celokapelový film: Tajemství hradu v Karpatech.

A máte jako kapela i nějaký studiový či koncertní rituál?
Jenom já. Před každým koncertem říkám, že už příště nepřijdu.

Kapely z Čech, mající za sebou hraní po USA, nikdy nezapomenou na nekonečné přejezdy po Státech. Máte i vy trasu, na kterou nezapomenete?
První přejezd přes pouštní oblasti Jihozápadu v roce 1995, ale jinak mi ty přejezdy vůbec nevadí, jezdím po Spojených státech nesmírně rád.

Nové CD Marcipán z Toleda je textově pestré. Má Druhá tráva i tabu, něco, o čem by nikdy nezpívala?
Žádné tabu jsme si nestanovili, tabu vyplývá z míry vkusu. Doufám, že nás neopustí.

Minulou desku tvořily jen písně Boba Dylana s českými texty, dvě dylanovky máte na novince. Je to cosi jako „přebytek“ od minula?
Ne, napadly mě a začal jsem na nich pracovat dávno po dylanovkách.

Album hudebně drží pohromadě, ač hudba není jen vaše. Přizpůsobili jste svou hudbu Dylanovi nebo on vám?
My jsme hudbu nikomu nepřizpůsobovali. Jen hrajeme Dylanovy písničky.

Přijít někdo s nápadem, abyste natočili CD Cohenovek, co byste řekli?
Že o tom budeme vážně přemýšlet.

Máte už splněný hudební sen?
Sny má člověk většinou v mládí, já jsem svoje největší sny snil v 70. a 80. letech, kdy byly „socialisticky“ skromné, takže jsem si je už dávno splnil. A navíc o spoustě věcí, které jsem zažil, se mi ani nesnilo.

Uměl bych si vás představit i s Johnny Fogertym či Markem Knopflerem, na jeho Telegraf Road jste si troufl už s Poutníky. Byla to tehdy od začínající kapely „drzost“? Zajímal vás názor Marka?
Asi to byla trochu drzost, ale stoprocentně vyšla, tedy z našeho hlediska. Nevím, jestli Mark Knopfler naši verzi slyšel, nikdy se mi o tom nic nedoneslo, a s panem Knopflerem jsem se nikdy nesetkal.

Kdysi, když Petr Spálený natočil písničku Muž dal jména všem zvířatům, se tradovalo, že Bob Dylan musel schválit její český text. Stalo se vám něco podobného?
Ten text napsal Zdeněk Rytíř, který mi vyprávěl, že Dylan (či jeho zástupce) měl námitky kvůli tomu, že se v české verzi objevují jiná zvířata než v originálu. Asi to vzhledem k faktu, že je to biblický křesťanský text, považoval za důležité. Tím jsem odpověděl i na druhou otázku.

V čem se liší Marcipán z Toleda od toho našeho?
Je úplně jiný, měkčí, lahodnější, prostě originál.

Hloupý případ nevraživosti mezi kapelami je, jak se nemají rádi obojí Zelenáči. Vy si naopak se svými bývalými Poutníky rozumíte, ač jste vy opustil je. Pachuť rozchodu už dávno vyčpěla? Či žádná nebyla a nevraživost by nepřinesla nic dobrého?
Ze začátku se nějaká hořkost objevila, ale to už je dávno za námi. Zbyla jen soutěživost, to je pochopitelné. Občas máme společné koncerty, jsme přece dospělí lidé, navíc ze staré sestavy už tam zbyl jen Jirka Karas Pola, a to je hodný člověk.

Co vše v Ústí uslyšíme vedle novinek? A hrajete třeba i první Poutnické hity, Panenka a další?
Zahrajeme asi pět skladeb z Marcipánu z Toleda, písničky z dylanovek, ze 1775 básní Emily Dickinsonové, po jedné z Pohlednice a z první desky, z poutnických jen Telegraph Road, Panenku hrajeme jako přídavek, když si ji posluchači vyvolají. Hrávali jsme ještě Pojďme se napít, ale jiné poutnické písničky už ne.