Působivé monodrama „Byly jsme tam taky” podle stejnojmenné knihy Dáši Šimkové uvede v pátek 25. listopadu ústecké Činoherní studio (ČS).

V knížce se ohlíží Dagmar Šimková (* 23. 5. 1929 Praha - † 24. 2. 1995 Perth, Austrálie) za patnácti lety v komunistických lágrech. „Žena ve vězení se stane lasicí a kunou, která se neustále podhrabává,” píše zde také.

Dívku z dobré rodiny, neprávem vězněnou zrůdným režimem, hraje v Činoherním studiu Nataša Gáčová. Premiéru zažila i režisérka Monika Elšíková, která útlou knihu Byly jsme tam taky vydala už čtyřikrát - takový je o ni zájem! Sama těmito vzpomínkami doslova dýchá, nyní podle nich připravuje film.

A jak na ni zapůsobilo monodrama na improvizované „malé scéně” Činoherního studia pro asi 60 lidí?
„Ocenila jsem, že je ta inscenace decentní, bez hysterie. Na začátku jsem se ještě držela, druhou půlku už jsem brečela pořád. Jen potichu, nechtěla jsme rušit. Ale myslím, že tam plakal i nějaký další člověk, že to nebylo jen mnou,” ohlédla se.
„Ten text znám slovo od slova, vím, jaké situace kdy následují, ale i tak mi to přišlo dojemný,” byla režisérka Elšíková v rozhovoru pro Deník smutně nadšená.

Mrzí mě, že na premiéře v Ústí nebyla Irenka Vlachová, řekla jste. Co je to za paní? Čím je pro vás důležitá?
Paní Irenka Vlachová-Šimonová, spoluvězeňkyně Dáši Šimkové, žije v Holandsku a v Praze. Zasloužila se o vydání knihy Byly jsme tam taky, je jí 82 let, je v ČR kvůli premiéře v Ústí. Moc se těšila, ale onemocněla; tak říkala, že někdy vyrazíme znovu, že není všem dnům konec.

Knihu Byly jsme tam taky jste vydala již 4x. Proč právě ji?
Protože se mi natolik líbila, že jsem si myslela, že by ji lidé měli číst. Vyšla v mém vlastním nakladatelství Monika Vadasová-Elšíková, a protože vzbudila velký zájem - jsem původně režisérka a knihy vydávám pro radost - chci natočit i hraný film podle ní.
Loni na vernisáži křtil tuto knihu podle mě největší český žijící básník Martin Jirous (bohužel mezi vznikem rozhovoru a jeho vydáním zemřel - pozn. autora), největší český žijící spisovatel Jáchym Topol a jeden z největších českých písničkářů Vláďa Merta. Jáchym přišel s myšlenkou napsat scénář, takže věřím, že film vznikne.

V jakém je tedy stadiu?
Na literárním scénáři pracuji asi rok. Film už má producenta, mám práva na zfilmování knihy od rodiny Dáši Šimkové, která žila v Austrálii. Nyní jsem ve fázi sbírání materiálů - a sháníme peníze.

Co bude na tom filmu těžkého?
Těžké bude, podle mě, ukázat ten příběh tak, aby byl přijatelný pro dnešek. Nedá se udělat tak, že jen nebudete sledovat příběh někoho, kdo 15 let sedí ve vězení. Musí v něm být i to, co se dělo před vězením a co po něm, to jsou ale věci, které moc nevíme. Radím se o tom právě s Irenkou Vlachovou, také s Pavlínou Kourovou, historičkou, která napsala předmluvu do knížky Byly jsme tam taky. Pavlínu osud Dagmar Šimkové natolik fascinoval, že už si k ní sehnala hromadu historických materiálů a píše o ní knihu.
On je to takový jako virus. Každý, kdo si tu knížku přečte, má pocit, že se k tomu musí nějak vyjádřit.

Rozhlas, divadla…

Kdo například? A kde?
Byla čtená v rozhlase na pokračování, premiéru mělo monodrama podle ní v Činoherním studiu v Ústí a příští rok po Vánocích má být v Národním divadle premiéra hry, kterou o Dáše Šimkové píše Karel Steigerwald…

To vypadá jako nějaký boom!
Ano, je to boom! A jsem ráda, že k němu došlo. První vydání knížky jsem v podstatě rozdala, byla skvělá a každý ji četl jedním dechem, ale asi nebyla ta správná doba, a tak jsem neměla od rodiny moc materiálů. Poté se podařilo sehnat řadu fotografií a dalších materiálů a já se rozhodla vydat knihu v jiné grafické úpravě. S Pavlínou a s grafikem Pavlem Krejzkem jsme měli stejný nápad - dát na obálku foto z vězeňského spisu, kde se Dáša kouká do objektivu fotoaparátu v rukou bachaře. Přišla nám výmluvná a myslím, že ten obličej mluví nejvíc o tom, o čem knížka je.
A v novém vydání v nové grafické úpravě najednou tu knížku lidé začali číst.
Já ještě obešla lidi, kterých si vážím. Byli to Dominik Duka, Ivan Martin Jirous, Karel Roden, Leo Válka z DOXu, Fedor Gál, a všichni mi napsali do knížky doporučení. To, myslím, na lidi hodně zapůsobilo, takže teď - ve čtvrtém vydání - se ještě přidal Jáchym Topol, Irena Dousková (autorka knih Hrdý Budžes a Oněgin byl Rusák - pozn. autora), Vladimír Merta či Vladimír Jiránek, který ji označil za Knihu roku. Všichni o ní mluví v superlativech…

Já také. A to ji zatím znám pouze v podání skvělé Nataši Gáčové.
(vesele) Tak to je super.
…a tak se mi zdá, že Dáša Šimková kolem sebe shromáždila neuvěřitelný sociologický vzorek. Že když se na to někdo podívá, tak chápe, že nějaká spojitost může být mezi spisovateli a básníky, ale na druhou stranu je tam třeba i Dominik Duka, arcibiskup pražský, zpěvák Dan Bárta, herec Karel Roden… Tedy spousta lidí, kteří se sešli v této knize jen proto, že se jim to líbilo. Také tam je Milan Palmer ze skupiny bratří Mašínů, který se výrazně zasloužil o ta první dvě vydání; část nákladu odkoupil a rozdával knihu Byly jsme tam taky, když jezdil po školách.

Jak mně se líbí

Je kniha Dáši Šimkové jediná, kterou jste sama vydala? A není to tak trochu „partyzánština”?
Knížky jsem začala vydávat proto, že jsem je sama i psala a nelíbilo se mi, jak s texty zacházejí lidé, kteří je chtějí vydat. Na vydání chtějí ušetřit, nebo použít ilustrace, které se mi nelíbily, či volili nevhodnou grafickou úpravu…
Takže jsem si řekla, rozhodla se: „Radši si je vydám sama. Udělám třeba jen jednu knihu za rok, zato ale tak, jak mně se líbí.”
Vydala jsem několik svých knížek pro děti, také svou knihu o Anastáziu Opaskovi, opatovi z břevnovského kláštera, se kterým jsem ji psala ještě za jeho života. Vydala jsem čtyřikrát knihu Dáši Šimkové, vzpomínky Jitky Poledňákové - Schelingerové, bývalé manželky Jiřího Schelingera a teď vydávám Jiřinu Prekopovou, českou psycholožku, která žije v Lindau.

Těch knížek není mnoho…
Není, ale hodně mě to baví. Vždycky mám radost, protože každá ta knížka je buď je zfilmovaná, či doporučená četba… Máme velkou úspěšnost v tom, že naše knížky doporučuje ministerstvo školství. Například Dášu Šimkovou doporučuje k výuce dějin 20. století. I když ještě lepší by bylo dávat ji jako doporučenou četbu, jak to bylo dřív. Vždyť je to kvalitní text, který má velkou literární hodnotu.
„Zatím” je doporučovaná „jen”, aby si děti udělaly představu, jak se žilo v 50. letech. Ale věřím, že Dáša se časem etabluje jako spisovatelka, proto jsem se snažila ji „obklopit” Jáchymem Topolem, Martinem Jirousem, Irenou Douskovou… Protože spisovatelé okamžitě poznali kvalitu toho textu a vzali Dášu mezi sebe. Myslím, že ona tu neměla žádné místo a musí dostat takové, jaké si zaslouží. Součástí toho je i pochopení jejích literárních kvalit…
Také Dášu Šimkovou spolu s Pavlínou Kourovou opakovaně navrhujeme na státní vyznamenání. Letos už se to skoro vyšlo, i poslanci ji doporučili. Já sama prezidentovi Klausovi podstrčila na veletrhu tu knihu do ruky a slíbil, že se na ni podívá. Ale Dáša Šimková vyznamenání nakonec stejně nedostala.

Navrhneme ji zase

Ale to vás jistě „nezlomilo”, že?
Ne, Dášu budeme navrhovat příští rok znovu. Dagmaře Šimkové říkáme Dáša proto, že už jsme s ní dost srostli, máme k ní citový vztah.
Jediné, co mě letos na oceněních těší, je, že vyznamenání dostala sestra Magdalena Švarcová, která je v knize Byly jsme tam taky na obrázku. Je jí dvaadevadesát let a bydlel u ní jezuitský kněz František Lízner - také on je mi velmi blízký. Mám ho moc ráda, to je další člověk, který by si podle mě zasloužil od prezidenta vyznamenání.
A také mě napadlo, že bychom mohli navrhnout na zmíněné ocenění jistě i Irenku Vlachovou: Byla zavřená 12 let, žije a vyznamenání by si zasloužila taky.