Ruční papír: inspirováno přírodou. Tak se jmenuje vánočně laděná expozice, kterou až do 10. ledna 2012 hostí ústecká knihovna na adrese Winstona Churchilla 3. Pořádá ji ve spolupráci s občanským sdružením Dílna ručního papíru a Irenou Štyrandovou, výtvarnicí z Litoměřic. Právě ta dílnu vede a tvoří v ní zajímavé věci.

„Naše dílna od roku 2003 sídlí ve Velké Dominikánské, v hradební věži městského opevnění, která zde stojí už od konce 14. století,” prozrazuje majitelka dílny. „Historie na nás v těch místech přímo dýchá - je zde genius loci. Je zde spousta příběhů,” přiznává radostně. „Výroba ručního papíru je a vždy bylo umění, je to také jeden dlouhý a krásný příběh,” doplňuje.

Co jde z papíru

Výstava v knihovně není prodejní. „Jsem velmi ráda, že zde mohu vystavovat. Za to děkuji Ivě Opravilové, její pracovnici,” říká vděčně. A popisuje, co vše návštěvníky v několika vitrínách ve foyer knihovny čeká.

„Snažili jsme se zde ukázat, co vše lze z papíru dnes udělat. Že papír už dávno není podložkou pro text a pro malbu, kresbu a podobně. Že je vlastně samostatným výtvarným artefaktem,” vysvětluje.

Expozice představuje malby i tisk na ručním papíře, knihy z něj, také mísy z něj, svitky, dopisní konfekci…

Zajímá nás, zda je výroba ručního papíru dřina. „Ano, je to náročné řemeslo. Dnes už je prakticky vyhynulé,” jen lehce posmutní Irena Štyrandová. „A pěstuje se dnes pouze ve skanzenech či v manufakturách, příkladem jsou třeba nádherné Velké Losiny. A nebo v Litoměřicích,” směje se.

Nedá nám to, abychom se nezeptali, zda si v tomto kontextu nepřipadá paní Irena trochu exoticky.

„Ano, ano,” nezaváhá s odpovědí. „My máme také moto, že naše dílna vznikla proto, aby se mohla vracet ke kořenům v tom dnešním virtuálním světě, pro lidi, kteří o to mají zájem,” vysvětluje. „Protože papír je fenomén a všichni ho známe, ale vůbec už dnes nepřemýšlíme nad tím, jak se dělá,” hájí svou velkou zálibu.

Do litoměřického okresu patří i město Štětí, kde jsou velké papírny. Souvisí ten fakt ale nějak s tím, že právě v Litoměřicích před 8 roky vznikla Dílna ručního papíru?

„Ale to víte, že souvisí,” vysvětluje Irena Štyrandová. „Jsem vystudovaný papírenský technolog a chemik, já jsem tam i pracovala a vyučovala na střední - a později i vyšší - škole obalové techniky ve Štětí,” ohlíží se zpět.

Se zavřenýma očima

A protože je papír opravdu její obor i láska, vysvětluje: „Dá se poznat i se zavřenýma očima, o jaký druh papíru jde. To podle gramáže i podle toho, jestli je hlazený nebo nehlazený. A možná i podle vůně, protože technické papíry, či lepenky ze sběrového papíru, skutečně zapáchají,” říká.

Litoměřická Dílna ručního papíru je dílnou otevřenou. Chodí do ní školy na workshopy a na exkurze… „Já si velice cením toho, když to chytí i další lidi, když papír baví i děti. Když třeba řeknou ´No jejda - teď už vím, jak se dělá papír!´ Či přicházejí i starší generace a až u nás - někdy ke svému úžasu - zjistí, jak vzniká papír,” zní ze slov paní Ireny nadšení i radost. A stejně má její práce působit na ostatní.

„Víte, dnes už se běžně do papíren na exkurze nechodí. Už tam nikoho jen tak nepustí,” povzdechne si. A na zvědavý dotaz vysvětluje, proč vlastně vždy papírny běžnému návštěvníkovi páchly.

„Může za to takzvaná delignifikace. To znamená, že se musí při výrobě papíru odstranit ze dřeva lignin. A to se dělá chemickými činidly, za vysoké teploty a vysokého tlaku. A právě při delignifikaci, kdy chceme oddělit celulózu, vznikají i vedlejší produkty, síry, a to jsou zapáchající látky. A ty nejen že zapáchají, ale jsou to i nervové jedy. Dnes už jsou ale likvidovány, nejdou do ovzduší,” ubezpečuje.

Tuto práci dělá Irena Štyrandová již déle než 20 let, dílna existuje téměř 9 let. „A já jsem spočítala, že za tu dobu jsme tam měli na 80 akcí. Až že tam za tu dobu přišlo - kromě běžných exkurzí a workshopů pro školy a zájezdy - minimálně 1600 lidí, které zajímaly naše výstavy. Já jsem ráda, že se to lidem líbí, že je to zajímá. Že přibývá těch, kteří si na ten ruční papír chtějí sáhnout.”

Ale její Dílna jde ještě dál. Letos se „odvážila”, pronajala si od Severočeské galerie prostory bývalého jezuitského kostela v Litoměřicích.

Společná výstava

„Měli jsme v tom pěkném prostoru velkou výstavu. Bylo nás na to pět, úzce jsme spolupracovali a zúročili tak hned několik našich oborů. A přizvali jsme také severočeskou básnířku Táňu Novákovou,” popisuje. A jmenuje kolegy, kteří spolupracovali.

„Byla to Eva Vágnerová, Laďka Drahozalová, Kateřina Reichlová, Táňa Nováková a já,” nezapomíná na nikoho.

Když se loučíme a paní Irena jde na nádraží, zastaví se ještě v Ústí před obchůdkem Ostrůvek dobré nálady v Pařížské. „Je to dnes jediný obchod, krom naší Dílny, který mé práce prodává,” dodává.