Sourozence Jana a Václava Neckářovy zná už roky Emil Vraspír, od loňska ředitel Kulturního střediska města Ústí. A to nejen díky oldies skupině Bonifanti, kde hraje na bicí.

S jakými pocity zvete do Ústí na koncert bratry Neckářovy?
Jsem rád, že přijedou. Setkávali jsme se od mlada na prknech, co znamenají svět, a vážím si toho, co dělají a dokázali. Václava mám rád pro jeho vnitřní sílu, oba dva jako skvělé lidi.

Od kdy se znáte?
Tehdy jsme dělali rokenrol s Jirkou Kolouchem, Vaškovým spolužákem. S tím jsme se setkávali ve sklepě a někdy jsme se jeli podívat na Vaškův koncert i do Prahy.

Na co se v případě dnešního koncertu v Ústí těšíte? A na co se mohou těšit návštěvníci?
Na pěknou oslavu 40 let Bacilů, na řadu jejich hitů, na skvělé písničky Václava…

Souvisí ten koncert i s tím, že se Jan narodil v Ústí a Václav zde také strávil své mládí? Či to k tomu dost přispívá?
Přispívá to k tomu v tom, že jsme všichni dobří rodáci.

Máte s nimi nějaký zážitek, na který jen tak nezapomenete? Třeba z mejdanů s dívkami a s nimi?
My se setkávali paralelně na řadě koncertů, kde jsme vystupovali jako amatéři s Bonifanty, s Formany a s Albis Jazz Bandem. Hrál jsem na bicí, dodnes se v nich cítím doma.

Bavila vás už tehdy jejich hudba, užívali jste si ji?
V časech, kdy byl náš vrchol dostat se do rozhlasového studia rádia v Ústí, Václav už měl za sebou nahrávky z Českého rozhlasu a z TV. I když jsme později i hráli na stejných pódiích, tehdy jsme ještě při jeho vystoupení postávali za oponou a pobrukovali si jeho hity.

To bylo ještě před Golden Kids?
Přesně tak. Vašek už byl hvězda a pro mě byl zážitek, když mi podal ruku a zeptal se: „Aha, tak to jste vy, ten z toho Ústí?“ (smích) Byla to radost, že nás někdo takový poplácal po rameni a popřál hudební štěstí.

Později už jste ho ale zvali běžně na oslavy Bonifantů, že?
To ano. A když jen trochu mohl, tak přijel.

Ale o to víc lidí přišlo, ne?
Ano. Spojili jsem zkrátka příjemné s užitečným.