Narodil se v Semilech v roce 1928 kousek od pstruhové říčky Olešky. Ač ryby nemají ruce, drží ho dodnes. A to už 61. rokem žije v Ústí!

Byl pěvcem v opeře i v krematoriu, bolševik mu po roce 1968 zakázal psát, respektive tisknout – to vyšlo nastejno. Později vydal knížky aforismů i pohádek, je úspěšný s detektivními povídkami, neúnavně šéfuje Severočeskému klubu spisovatelů a čtenáři Deníku jej znají z jeho glos – trefných Jedovatých Mušek.

Neúnavně píše i jednu knihu za druhou. Ta nová – Odstřel – má pořadové číslo 32. Pro mnohé by to byl „nejvyšší čas přestat“, zapomenout na psací stroj (ano – nepíše na počítači!), užít si zasloužené penze. On má ale velké plány, hlavu plnou nápadů pro své knihy 
a pro klub spisovatelů.

Přesto nás zajímala spíš novinka „Odstřel“ (Dauphin 2012, Praha). Čerstvá novela, prý „Severočeský thriller Made in Ústí nad Labem“, v němž „v krajině lomů a rypadel bojuje stárnoucí intelektuál se slizkou mladoburžoasií i svými milostnými vzplanutími.“

Kde jste pro ni čerpal inspiraci?
Já hovořím o lidech prostřednictvím příběhu. Rok dva ve mně „visela“ taková scénka, začal jsem nad ní přemýšlet a na to se nabalovalo to „před“  a „potom“…

I vaše nová kniha je novela. Je román dost jiná práce?
Román je choroba. Když ho píšete, žije s vámi, zdá se vám o něm. Jste třeba na návštěvě, najednou se na vás podívají a říkají: „Ty píšeš, viď?!“ (smích)
I velký historický román mám, je v něm nový pohled na Fridricha Falckého. Ale 
s ním je to těžké.  V jednom nakladatelství mi ho slíbili vydat, doslova mi ho vyrvali 
z ruky, přes rok tam pak ležel  a vrátili  mi ho beze slova.

O čem je vaše nová knížka?
Je to do jisté míry drama, dnes příběh možný. Dvě stavební firmy hodlají „urvat“ lom, dědictví mladé židovské restituentky, která si s tím neví rady. Jedná se o odstřel 
v lomu, ale i o odstřel nepohodlného svědka, redaktora.

Je to drama společenské?
To bych řekl!  Vždyť je tam  spousta takových figurek… Třeba hoteliér, který rozhazuje sítě…  Jsou to samozřejmě severní Čechy, i když jména měst jsou zašifrovaná. Akorát Ústí je v knize na „plný pecky“, protože  redaktor, hlavní postava, tam bydlí.

Se kterou postavou tam dýcháte? Či v ní nikdo takový není?
Ale jo – ten redaktor. Je to spíš bojovník.

Promítáte do něj i sebe?
Trošku.  Ale jsou tam spíš některé  osobní prvky, třeba přátelství s bohužel již zemřelým malířem Slávou Jílkem, Pražákem, který má chalupu u Varnsdorfu. On mě naučil hodně o víně. Kdysi dělal pro České vinařské závody nádherné  etikety. Doprava vína po Labi, hrad Střekov… a honorář si vybral zčásti v naturáliích. U jeho chalupy je sklep zčásti vytesaný ve skále. Nějak pršelo, než jsem k nim jel a  voda – aniž o tom věděl – natekla do sklípku. S velikou pýchou mi otevřel do toho sklípku dveře, tam bylo tři čtvrtě metru vody, ve které plavaly odlepené etikety…

Tak to byl asi naštvaný, že?
My jsme to brali s humorem.  Já tam byl na rybách – podotýkám, že legálně – a měl vysoké brodící boty. Tak jsem do toho vlezl a vždycky jsme vytáhli lahev a usuzovali jsme, co to je za značku. Ten den jsem domů nejel (smích).

A zase se vám do knížky dostaly ryby! Byť zprostředkovaně… Ale co pořádný záporňák – je tam nějaký? Aby vynikli ti kladní…
Jsou tam ti podnikatelé a jeden přifařený zaměstnanec, ale je tam i falešná stopa. Ten obdařený falešnou stopou jde po té dívce, kdežto redaktora postřelí někdo jiný.

Pomáhal vám opět kriminalista?
Ne, s tímhle mi pomáhal můj ústecký internista doktor Přemysl Pech. Potřeboval jsem vědět, jak to vypadá, když někoho trefí do žaludku. Věděl jsem z vojny, že bývalí „fronťáci“ říkali, že do útoku je hnali s prázdným žaludkem, protože když je prázdný, dá se prostřelit a jde z toho vyléčit – a ten redaktor se z toho vyléčí. Doktor mi velice odborně vysvětlil, jak to chodí.

Komu jste za tu knížku vděčný?
Mohl bych být někomu vděčný, jmenovat nebudu, že mi fandila (smích).

Je pro vás při psaní důležité zázemí? Ta možnost psát kdykoli?
No neřekl bych kdykoli. Myslím, že to tak má každý spisovatel, jde o to zaujmout jistý řád, jistý pořádek.  Prostě ráno v 7 hodin sednu, pokud od večera v mé hlavě něco zbyde –  což musí. A začnu psát ke spokojenosti kocoura – protože kdybych nezačal, bude mít řeči.

A co víno, je i to inspirace?
Ne, to ne. I kvalitní víno je spíš jen doplněk.