Čeká vás turné v nové sestavě. Nechali jste si na to čas, abyste se dobře připravili?
Nechali jsme si tolik času, protože jsme poslední dobou dost hráli. Za dva roky jsme měli 145 koncertů, na závěr jsme vydali desku. Tak teď nastal čas si oddechnout a připravit turné.

Jak odpočíváte?
Prací. Teď jsme čtyři dny v Mikulově ve studiu Davida Kollera dělali nové písničky. Dvě jsou hotové, takže paráda. Jinak odpočívám s rodinou na chalupě a tak. Jsem rád, že ten vlak jede dál, že to funguje.

Už za týden vás čeká hraní na ústeckém plese. Nakolik je to výjimečná akce?
Výjimečná je v pozitivním smyslu, hraní nám chybí. Měli jsme tři týdny prázdnin a mně už se stýskalo. Vítáme každou šanci hrát, firemní akci i ples… Takové akce jsou pro nás zábavné. Mají publikum, které by na náš koncert ani nepřišlo.

Máte s Chinaski rituál, než jdete na pódium, že?
Podáme si ruce, navzájem si zaklíníme palce, to můžou udělat najednou i desítky lidí. A já řeknu zaklínadlo: „Kluci, musíme hrát, jakoby to bylo poprvé a naposledy. Jinak to nemá cenu“. Pak sborově vykřikneme jméno města, kde zrovna hrajeme. Ve vašem případě „Ús-tí nad-La-bem!“ Pak hned jdeme hrát. Dřív jsme si dávali panáka, teď jdeme rovnou k nástrojům.

Užil jste si oslavu šedesátky Semaforu, kde také hrajete?
Byl to parádní měsíc s představením „Semafor má narozeniny“ – výběrem z toho nejlepšího, co kdy toto divadlo hrálo. Zpívám tam píseň Blázen a dítě, psanou Jiřím Suchým pro Hanu Hegerovou. Mít jediný song mě mrzí, ale je nás tu moc. Pan Suchý říká: „Představení má tři poloviny. První tvoří úspěšné písně z neúspěšných her, druhou úspěšné písně z úspěšných her.“ Pak se ansámbl ukloní, odejde, zůstanou jen Jiří Suchý s Jitkou a až do konce publikum baví spolu. Já pokaždé zůstanu a dokoukám představení do konce. Je to zážitek! Pan Suchý, kterému je 88 let, občas s Jitkou seznam písní mění, ale všechny zpívají skvěle. Není to jen nostalgie, ale vážně dobrá zábava.

Na novém albu Chinaski „11“ máte country punk song „Já a můj kůň“. Souvisí s irskou legendou Pogues?
Tu jsem nikdy neslyšel, vím jen o opileckých eskapádách jejich zpěváka Shane MacGowana. Jako kluk jsem se učil na kytaru každý pátek odpoledne v Jičíně u pana učitele Kopeckého. Jako country man hrál na kytaru prstýnky. První píseň, kterou jsem díky němu uměl, byl „Náklaďák“ od Petry Černocké: „Měl v ramenou, víc, než se zdá…“. Country mám rád, ale sám jsem se vrhnul do jiných vod. Ale když dnes slyšíme Jacka White, The Black Keys i staré Stouny, rozhodli jsme se udělat něco v country stylu. Náš bubeník Lukáš Pavlík po jednom mejdanu v Košicích vzal kytaru a začal hrát tuhle písničku. Měla běžný text o lásce, ale zatímco ostatní šli do baru, já se šel projít městem. Jít v noci a bloudit, to mám rád. Tam mě napadl text: „Můj dědek byl Buffalo Bill, a já jsem po něm. Můj dědek byl Buffalo Bill, mám po něm koně…“

Jste autor písně „Dokonalá chvíle“, duetu s herečkou Jitkou Čvančarovou. Má svůj příběh?
Ten příběh se jmenuje Kleopatra. Je to divadelní představení, kde s Jitkou hrajeme v La Fabrice v Holešovicích. Psal nám ho na tělo Petr Kolečko, já ke hře dělal hudbu. Použili jsme starší písničky Chinaski, je tam i pár nových věcí. Jedna je „Dokonalá chvíle“. Jitka je Kleopatra, já hraju všechny tři její osudové muže. Když hra končí a všichni jsou mrtví, ona zůstala sama s malým dítětem a zpíváme spolu duet. Dokonalá je ta chvilka štěstí, kterou prožijeme; i když trvá vteřinu, musíme za ni být vděční. Když jsem pozval kluky na premiéru, říkali: „Ta jedna písnička se nám líbila, měli bychom ji udělat i s Chinaski“. Jitka, skvělá herečka i zpěvačka, nám desku pak i pokřtila. A zpívali jsme spolu duet na křtu naživo.