Vyhlídka z okna je skličující. Ulice za ulicí prázdné, opuštěné domy. Ještě si vzpomínám, jak to tu vypadalo. Mariánská skála ještě stála, alespoň z poloviny. Houkaly vlaky. Okna domů naproti svítila, lidé si tam připravovali večeři. Ale teď nikde nikdo… 

Pospěšte si
Den člověka hrají v Činoherním studiu tento pátek, 28. ledna. Do studiové scény Obejvák se ale vejde jen 40 lidí, představení je tedy už vyprodané. Nepromeškejte příležitost zarezervovat si místo na další uvedení inscenace 3. a 23. února.

Takto tísnivě začíná Den člověka, nová inscenace Činoherního studia (ČS). To oprášilo ceněné americké sci-fi ze 40. let minulého století. Clifford D. Simak tehdy psal o lidech vystrašených atomovou válkou, kteří se rozprchli z měst na venkovské samoty. V divadelní hře zůstávají doma u počítače a mobilu, venku totiž zuří koronavirus. 

Výsledek je podobný: společenská pospolitost se rozpadá, z lidí se prakticky stávají roboti, vlečení umělou inteligencí. „Pandemie, která nás zavřela do našich obýváků a virtuálních světů, to nám přišlo jako zajímavá perspektiva, jak se na Simaka v současnosti podívat,“ říká Kateřina Součková, dramaturgyně ČS. 

Největší legendou devadesátek bude pro Ústí zřejmě Tuka a Zeppelin, hudební kluby sídlící v bývalém Divadle hudby v Klíšské ulici naproti Mánesovým sadům.
V devadesátkách Praze vévodil Jonákův Discoland, Ústí mělo Tukan a Čtyřku

S nápadem nově zinscenovat starou knihu přišli spolupracovníci ústeckého divadla Simona Pekařová a Štěpán Kovář asi před rokem a půl. Čistě jen z nadšení románem, paralelu s pandemií v něm tehdy ještě neviděli. „To se ale postupně vyvrbilo,“ vysvětluje Petr Uhlík, autor scénáře a kmenový herec ČS. 

Ten na první čtené zkoušce zahltil herečky Annette Nesvadbovou, Andreu Bereckovou a Kláru Suchou 300stránkovým scénářem. Výsledný tvar vykrystalizoval během 2 měsíců. „Přečetli jsme si vždy kousek a šli do prostoru, improvizovali, zkoušeli principy postav. Tak jsme ořezávali text a osekávali téma,“ vzpomíná Uhlík. 

Dodává, že příprava inscenace byla neuvěřitelně náročná a oceňuje pracovní tým za sílu, s jakou ke zkoušení přistupoval. Uhlík zdůrazňuje asi největší „světovost“ ústeckého Dne člověka, když jeho scénografii vytvořil Martin Chocholoušek, který spolupracuje s Národním i Dejvickým divadlem, ale i s operou v Malmö. 

Ústí umělce inspiruje

Činoherci nehrají Den člověka na velkém jevišti, ale ve studiové scéně Obejvák v patře budovy, odkud je okny vidět na Ústí. „Učinili jsme to součástí scénografie,“ poznamenává Součková. „Divák se při sledování hry může podívat ven. A představit si, že kulisy, které důvěrně zná, jsou skutečně opuštěné jako v té hře,“ říká dramaturgyně. 

Ústí ale v textu hraje ještě další roli. Koncentrují se v něm největší společenské problémy současného Česka jako nezaměstnanost, enormní cena nemovitostí, rozklad střední třídy i ztráta pracovních příležitostí kvůli automatizaci výroby. Podobné jevy v severočeském městě vnímají oba dva autoři zostřeně i proto, že sem dojíždějí. 

Krajská metropole představuje pro umělce tvůrčí žeň. „Leží tu spoustu témat,“ vykládá Uhlík. Podobně mluví i Součková. „Ústí je zajímavý a inspirativní prostor. Jsem ráda, že teď pracuji tady,“ říká dramaturgyně. 

Herci Máša Málková a Martin Dejdar se potkávají ve hře Mléčné sklo
Martin Dejdar: Mléčné sklo je svědectvím doby o lidech a jejich vztazích

Pro 32letou Pražanku jsou vůně Setuzy a další ústecké zvláštnosti čerstvější než pro Petra Uhlíka, který je u „Činoheráku“ už tři roky. Nastoupila na post dramaturga po Karlovi F. Tománkovi teprve k novému roku. Absolventka DAMU dosud pracovala v alternativních pražských scénách jako Meet Factory, Jatka 78 a Alfred ve dvoře. 

Spoluzaložila také soubor Pomezí, který připravuje velké projekty v netradičních divadelních prostorech. Teď se v ČS podílí na scénické interpretaci románu známého autora spjatého s Ústím, Mluviti pravdu Josefa Formánka. Divadlo ji v režii Filipa Nuckollse odpremiéruje v červnu.