Dan Bárta: Na albu Špička si Ota pustil žilou

14. 11. 2012

Děčín, Praha - O smyčcích, J.A.R., Pražském výběru i hraní s Richardem Müllerem byla řeč v rozhovoru se zpěvákem Danem Bártou (42). Pobaví Děčínský Jazz Fest, který vyvrcholí 19. listopadu s Deczim.

Dan Bárta. | Foto: DENÍK/ Kubelka Tomáš

Zpíval jste se symfonickým orchestrem i se smyčcovým kvartetem. V čem je síla kvartetu? Může líp improvizovat, snáz se živě shodnete, vše je emotivnější, intimnější i bouřlivější?
V čemkoli, ta muzika takhle dramaticky nefunguje z pohledu toho, kdo ji dělá. Jasně, že čím víc nástrojů, tím víc barev máte k dispozici v tom smyslu, kdo všechno může nehrát, ale smyčcový kvartet je takové semknuté klasické jasné těleso. Jako například trio piano basa kontrabas nebo dechový, ehm, nonet.

Jsou to dobří hráči

Epoque Quartet natočil i coververze skladeb skupiny Stromboli, ale hraje i jazzrockové a jazzové autory. To vše jsou důvody, proč s nimi spojit síly?
Epoque Quartet jsou dobří hráči a právě tahle jejich osobní multižánrová zkušenost zrychluje komunikaci a usnadňuje interpretaci. Ale původně kdysi dávno oni oslovili Roberta Balzara na nějaký svůj projekt, tak jsme jim to oplatili…

Jak vaše společné koncerty vypadají? Které skladby hrajete i společně, tedy vy, Illustratosphere a Epoque Quartet?
Po pravdě, vypisovat setlist není úplně zábavné (smích). Snad postačí, prozradím-li, že po našem asi pětipísňovém úvodu a jejich samostatném „ántré" hrajeme spolu až do konce „jako za nároďák". Ale budeme hrát, jako by to mělo být naposled v životě (smích).

Jsou tyto koncerty předzvěstí společné nahrávky, studiové či koncertního CD nebo DVD? Či natáčení hudby k filmu nebo k divadelní inscenaci?
To myslím asi ještě ani ne. Když odhlédnu od toho, že pořídit takovou věc jen pro to, aby lidi měli co ukrást, se dnes příliš nevyplatí, tak ani tak jsme se o tom nebavili jako o něčem možném. Ale zase je mi jasné, že kdyby Filip Jelínek nějakou filmovou hudbu dělal a počítal tam s nějakým smyčcovým něčím, ví dobře, komu zavolat.

Někteří interpreti, pro zpestření a větší zajímavost, přidávají na koncertech masky, projekce, rekvizity. Jiní ale tvrdí, že to jen odvádí pozornost od hudby. Ke kterým z nich patříte vy?
Cokoliv, co má umělecké či alespoň výrazové opodstatnění,vítám; cokoliv samoúčelného nepotřebuji a zachraňovat se taky nemusíme. Jezdívali jsme s Romanem Týcem a jeho realtimeovými projekcemi, dokonce spoluutvářeli nějaký svět, kdy audio i videosložky měly být rovnocenné v jednom jediném improvizovaném souhraní. Je fajn, když není hudebník na pódiu v tom, v čem přišel… Obecně ale platí, že méně je více. Takoví Pink Floyd tak dlouho zlobili, až si vykoledovali punk (smích).

Měli jsme toho víc

„Zkrátka krása", píši recenze na vaše vystoupení s kvartetem, na tu hravost a pestrost. Musí člověk cestou od rocku přes muzikály a funky rock až k originálnímu jazzu a jazz rocku dozrát?
Musí se naučit řemeslo, to asi hlavně. A chtít po té cestě jít, to ještě hlavněji. Poslouchat ostatní hráče, kteří celý ten svět písní ovlivňují a spoluvytvářejí, podmiňují. A vědět, či alespoň tušit, že všechny ty názvy žánrů a stylů pro tu hudbu samu v podstatě nic důležitého neznamenají.

Jedete už druhou sérii koncertu s kvartetem. Byl velký zájem pořadatelů, nebo to vy jste se těšili na společné koncerty? Čili: Bylo škoda vše „utnout", když to šlo tak dobře?
Měli jsme toho víc, ale tak nějak to vyplynulo, že to, kolik toho hrajeme, víceméně přesně buddhistickojudaistickofatalisticky odráží zájem pořadatelů a naše společné těšení a po křesťansku bohužel také to, že jsme ty koncerty začali organizovat poměrně pozdě.

Zdroj: Youtube

Dane, jak vzpomínáte na turné s Rišo Müllerem? Podle publika to byla síla, vy spolu. Máte nyní společný management, bude tato spolupráce pokračovat? A třeba i komorněji či ve studiu?
Myslím, že těch asi padesát společných koncertů na čas vyčerpalo můj potenciál jako Richardova hosta, ale uvidíme. V plánu není nic, ale napsal jsem kdysi, poměrně nedávno, pro Richarda jeden text, třeba se podaří něco realizovat. To turné bylo výborný, spousta lidí, dobrý ohlasy. A dobrá parta kolem, muzikanti, párkrát jsme si vážně zahráli, mariáš mě naučili, a jakkoliv jsem ho již zase zapomněl, dobrý to bylo, fakt.

V jakém stadiu jsou nyní J.A.R., jichž jste člen? Co chystáte?
Míra si dává hovězí v anýzové omáčce, já mám laoský kachní salát, Robert hovězí s ústřicovou omáčkou, rýži, nudle. Bady shání cigára, Filip telefonuje, Radek s Frantou pijou kafe, a posádka Klempa, Vaktořák a Romek jsou už pravděpodobně ve voze na cestě do Slavičína, kde dneska hrajeme. Jsme totiž na šňůře, vymýšlíme názvy naší nové desky a všechno je v pořádku.

Elektronický šanson

Je logická vaše účast na „Špičce", CD Oty Klempíře (J.A.R.) a Oskara Rószy? Je to klasická kamarádská výpomoc? V čem je pro vás ta hudba jiná, než J.A.R.?
Kamarádská výpomoc klasik. Každý, kdo „Špičku" slyšel, ví, v čem ten rozdíl je. J.A.R. je už v podstatě stylotvorný velký band, Špička je de facto komorní, minimalistická, elektronický šanson nebo tak něco. Z hlediska české pop music není zbytečná a z Klempova hlediska byla dokonce nezbytná. Drobátko se uvolnil, pustil si žilou, něco si zkusil a obstál. Zas od něj bude pár let pokoj (smích).

Kde se povedl společný koncert s Epoque Quartetem nejvíc? Bylo to někde mimořádné díky prostředí, množství publika či výjimečnosti akce, zajímavého festivalu, například?
To je těžké říct, přece. V Krnově na náměstí to bylo dobré. Geist arbeitet jsme možná nikdy nezahráli líp, než teď v říjnu v divadle Bez zábradlí. A tak dále. Důležitý bývá zvuk. A lidi, to samosebou, no.

Právě se vrací na scénu Pražský výběr. Zajímá vás to, bylo to i vaše hudební mládí? Je neuvěřitelné, že se zase Pavlíček s Kocábem dali dohromady?
Výběr patří k oblíbeným kapelám Romana (Holého, kapelníka J.A.R. pozn. autora), myslím, že jsou i pro J.A.R. trochu inspirací, alespoň na jeho začátku byli. Já v pubertě zbaštil Straku v hrsti a Pražský výběr i s navijákem a prutem, líbil se mi, věřil jsem tomu a tak. V té otravné polodemenci a nezáživné nezávaznosti českého šoubyzu 80. let byly Pavlíčkovy a Kocábovy opusy jedním z mála, co stálo za to. Bylo to vtipné, tvrdé, zahrané, vážné, angažované, zajímavé tedy svobodné. Nikomu to nelezlo do řiti. Ani lidičkám, ani režimu…

Chystáte se na některý z koncertů turné Pražského výběru?
No, nevím, bavili jsme se s Mírou a Romkem, že bychom vyrazili do Pardubic, možná, ale stejně asi budeme ten večer někde hrát…