Eridu natočili vinyl jako za časů Deep Purple

Kapela ERIDU se rozhodla vytvořit nahrávku tak, jak nahrávaly rockové legendy v sedmdesátých letech minulého století. Použít stejné nástroje, stejné mikrofony a hlavně místo počítače vícestopý magnetofon. O svém projektu a poslouchání hudby hovoří kytarista a zpěvák Jan Krajník.

Vydáváte nahrávku pouze na gramofonové desce. Není to špatná obchodní strategie?

Zřejmě ano, ale hudba nemusí být jenom obchod. Tuhle věc jsem se rozhodl udělat hlavně pro svoje potěšení. Asi by se to dalo nazvat umělecká vize.

Vytvořil jste nahrávku starým způsobem, bez použití počítače. Co vás k tomu vedlo?

Vyrostl jsem na klasických rockových nahrávkách, takže je asi přirozené, že jsem chtěl udělat něco podobného. Bohužel jsem se dostal k nahrávání až začátkem devadesátých let, a to už většina studií přecházela na počítačové nahrávání.

To vidíte jako chybu?

Obecně ne, ale pro mě ano. Je to totiž velký rozdíl. V metodě práce i ve výsledném zvuku. Nahrávání do počítače vás zákonitě přivede ke zcela jinému výsledku, než když nahráváte do magnetofonu. Pokud chcete vytvořit obdobné nahrávky, jako stvořili Beatles, Pink Floyd a další kapely z této doby, měli byste to dělat stejně, jako ony. Jinak je to podobné, jako byste obdivovali barokní malířství a chtěli vytvořit barokní obraz ve Photoshopu.

Proč jste tedy nepracoval tímto způsobem nahrávání už dříve?

Na začátku to nepokládáte za důležité. Věnujete se hudbě, věříte odborníkům a jste rád, když se do nějakého studia vůbec dostanete, ale postupně ve mně sílilo podezření, že to není to, co chci. Teprve tímto projektem jsem si ověřil, že je to opravdu velký rozdíl.

V čem hlavně je ten rozdíl?

Vemte si, že analogová nahrávací technologie se vyvíjela přibližně sto let. Od Edisonova fonografu až k dvoupalcovým magnetofonům, které se používaly do konce osmdesátých let. Je to neuvěřitelně sofistikovaný systém, který vytvořil hudební vzory, které nezaniknou. Vše se v tomto systému orientovalo na prostý záznam zvuku. Základním prvkem byl hudebník. Stačilo ho prostě nahrát. Dnes je to jinak. To, co hudebník nahraje do počítače, je pouze zárodek, na kterém je nutno ještě dlouho pracovat. Hudebník už není tak podstatný, protože nahrávku stejně musí vytvořit technik, který má k dispozici nekonečné možnosti. Pro manažery a producenty jistě vítaná změna. To je jedna stránka věci. Ta druhá spočívá v tom, že analogový zvuk je prostě měkčí, příjemnější a přirozenější.

Vaše nahrávka je dostupná pouze pro ty, kdo používají gramofon. Takových lidí není mnoho. Není vám líto, že neoslovíte tolik potenciálních posluchačů?

Víte, vznikají stále účinnější způsoby, jak hudbu udělat přístupnou a dostat ji k lidem, ale mně připadá, že už to došlo ad absurdum. Na jedné straně je sice hezké, že si můžete okamžitě poslechnout, cokoliv chcete, ale na druhé straně se tou dosažitelností hudba obrovsky devalvovala. Trh s nahrávkami se prakticky rozpadl. Vaše nahrávka sice může být dostupná, ale v tom moři chaosu bude neviditelná. Časy se mění. Začátkem šedesátých let lidé seděli kolem rádia a čekali, až se ozve jejich oblíbený rock and roll. V sedmdesátých letech si kupovali jednu desku, tj. čtyřicet minut hudby, za čtvrtinu průměrného měsíčního příjmu. Poslechová Hi-fi technika se stávala téměř standardem. Dnes je dostupná téměř veškerá hudba, ale lidem stačí mp3ky. Vyměnili kvalitu za kvantitu. Nemyslím si, že ti Beatles, které si člověk pouštěl z gramofonu v šedesátých letech, jsou stejná kapela, jakou si dnes někdo pouští z telefonu. Naštěstí je i mnoho lidí, kteří zvukovou kvalitu dokážou ocenit.

Vypadá to, že jste průkopník. Proč se podle vás tento názor objevuje až nyní?

Vůbec v tomto nejsem sám. Je mnoho ještě radikálnějších názorů. Nedávno jsem dostal kontakt na americkou firmu, která dokonce prodává kopie studiových pásků. Jsou lidé, kteří tvrdí, že přepis z pásu na desku je natolik komplikovaný proces, že zákonitě nahrávku změní. Ne vždy to musí být ke škodě věci, ale je pravda, že frekvenční průběh nahrávky je po vylisování desky jiný. Od této firmy si můžete koupit kopie originálních studiových pásků. Cena jednoho takového pásu je přibližně 500 dolarů.

Mohu si jako běžný posluchač tento rozdíl nějak ověřit?

Sežeňte si stejnou nahrávku na desce i na CD a pak obě pusťte najednou přes stejný zesilovač. Přepnutím media uslyšíte rozdíl. Odlišné hlasitosti je třeba vyrovnat pomocí volume, gramofon musí mít magnetodynamickou vložku.

Kolik je u nás studií, která dokážou pracovat tímto způsobem?

Mnoho jich nezbývá. Digitální nahrávání je z komerčního hlediska mnohem výhodnější. Studia mají zájem na tom, aby měla co nejvíce zákazníků, a nahrávání v analogovém studiu předpokládá určitou muzikantskou zkušenost. Když nezkušená kapela přijde do analogového studia a zjistí, že to nefunguje, musí se vrátit do zkušebny. Když se to samé stane v digitálním studiu, stačí zaplatit hodiny navíc. Kterých kapel je víc? Těch zkušených, nebo těch nezkušených? A kdybyste měla studio, jakou cestu byste zvolila? Myslím, že v Čechách zůstalo necelých deset studií, která jsou schopna pracovat analogově. Z toho jsou ovšem minimálně tři nedostupná, buď z důvodu ceny, nebo z důvodu přístupu. To nemohu specifikovat.

Jak dlouho vám nahrávání trvalo?

Vzhledem k tomu, že jsme nahrávali najednou, tak jsme měli základní nahrávku hotovou za dva dny. Dodatečně jsme dohrávali pouze zpěvy a některé další kytary a nástroje, třeba sitar, tabla, nebo varhany. Tak se to dělalo i dříve. To už trvalo dva měsíce. Pak jsme si trochu hráli s mícháním nástrojů, asi tři měsíce. Nahrávka byla hotová poměrně rychle, ale největší zdržení přišlo, když jsme chtěli vytvořit desku. Naše podmínka byla, že do procesu nesmí vstoupit počítač, a to byl problém. Musel jsem získávat informace, některé postupy bylo nutno předělat. Byl jsem i v lisovně ve Frankfurtu nad Mohanem, ale jejich vzorky nedopadly dobře. Technické podrobnosti jsou uvedeny v mém článku pro časopis Muzikus v červencovém čísle tohoto roku. Další zdržení nastalo při tvorbě obalu. Nejmenovaná pražská firma špatně nastřihla papírové archy a tím pádem jsme museli obal předělávat. To byly další peníze a čas. Nakonec to vyšlo na dva roky. Ale dnes už by mi stačilo půl roku.

Jak tvoříte hudbu? Kde berete inspiraci?

Stavíme na tom, že jsme retro kapela. Kdyby to neznělo trochu blbě, tak bych použil slovo „regresivní" oproti „progresivní", což zní skvěle a kapely to rády používají. Už více lidí se shodlo na tom, že na naší desce slyší občas Beatles, občas Black Sabbath a občas Pink Floyd. Víte, nechci se srovnávat s těmito legendami, ale někdy se hudba trochu mytologizuje. Třeba Please, Please Me je jednoduchá písnička, ale dobře zaranžovaná, dobře zahraná na určité nástroje, nahraná do magnetofonu a pak vylisovaná na desku. Není důvod, proč by dnes nějaký kluk nemohl udělat něco podobného. Jenže nahrávka tak nikdy nebude znít, protože ta cesta z hlavy do prstů a nakonec na nějaké médium je neskutečně dlouhá, komplikovaná a plná nástrah. Tak dnes máme pár dobrých retro kapel, ale žádné dobré retro nahrávky. I když pár výjimek by se našlo. Tím nemyslím jenom naši desku.

Proč nevydáte vedle desky i CD, jak to dnes dělají některé skupiny, aby si vás mohlo poslechnout více lidí?

Z výše uvedených důvodů nechci usilovat o dostupnost. Navíc ty moderní desky, o kterých mluvíte, jsou pouze kopie digitálních nahrávek. Naše nahrávka je čistě analogová. Vychází v počtu 500 kusů a už tím je určitou raritou. Poslechnout si ji může pouze ten, kdo opravdu chce. To mě těší víc, než kdyby zněla ze všech rádií. Dvě informativní videoukázky jsou na Youtube, kde si je může pustit každý, ale to jsou opravdu jen velmi přibližné obrázky.

Kdy desku představíte?

Ve čtvrtek 24. října budeme mít v Klubu Ex v Jablonci nad Nisou uvedení desky. Tam ji pustíme, pak promítneme videoklipy a fotografie ze studia a z lisoven a také tam budeme hrát společně s kapelou Acoustic Blues Project.