Eva Vágnerová je umělkyně vpravdě renesanční. Zaujmou její obrazy přírody, ale také ilustrace do knížek poesie ústecké básnířky Táni Novákové. Pěkné jsou její velké tapiserie, zajímavé modely šatů a ovšem také panenky zdaleka nejen pro děti.

Protože ale umělecky „nepostojí na místě", a také tím je její tvorba zajímavá, nyní přichází se svými „cákanými obrazy".

Evo, řekněte, o co se jedná?
Napadlo mě to až dodatečně, většinou jsou to totiž akvarely, transparentní barvy; na té transparentnosti je to založené. Tím, že se překrývají jednotlivé tóny, dá se dobře vyjádřit podstata krajiny nebo to, co chci zobrazovat. Tvořím už řadu let a od realistických studií se dostávám k jakési impresi. Tato výstava zde přitom vlastně ani neměla být. Když jsem se totiž už na podzim domlouvala, to jsme tu měly výstavu s kolegyněmi variace ručního papíru myslela jsem si, že sem dám květiny malované akvarelem. Ale když jsem si poté vytvořila pozvánku, řekla jsem si: „Proč bych nedotáhla tuto techniku až do podoby celé výstavy?" Zkrátka zde není při malování použito štětce. Jsou to cákané obrazy jen lehce doplňované tužkou.

Jaké motivy zpracováváte?
Jsou to pro mě věci typické, maluji, co vidím kolem sebe. Nikdy si nic „nevycucávám z prstu," snažím se odpovídající technikou vyjádřit nějaký vjem. A čím jsem starší, tím víc mě příroda uchvacuje, okouzlují mě barvy. A tato výstava je dokladem toho, že na barvě vše stojí a padá.

Za jaké období vznikly vaše nové obrazy?
Asi během dvou tří let. Ale předcházela jim celá léta studií, prací. Mám doma možná v tisícovém počtu řadu menších prací, toto je vlastně sumarizace mých zkušeností. Tím, že je zde v Informačním středisku možnost použít větší formát, jsou to obrazy o velikosti 70 x metr. A stély, které visí na přední stěně, ty jsou ještě větší.

Snažíte se o velkou pestrost, jdete do všech stran. Děláte panenky, módu většinou pro ženy, často pro mladé dívky, ilustrujete knížky… Co vás nutí mít tvorbu tak širokou?
To opravdu nevím. Je to asi zábavnější, řekla bych.

Ta pestrost vám dává větší možnosti vyjádření?
Ano. Když mě něco otráví, já si kolikrát ani nepřipadám jako malířka, ale spíš jako chemik nebo madame Curie. Prostě zkouším, co má technika snese a to mě na tom pak baví. Ráno vstanu a jdu dělat pokusy.

Je někdo, komu jste za něco ve své tvorbě vděčná?
Rozhodně. Během celého života se člověk učí, viděla jsem asi většinu světových galerií. Jezdím do Prahy na výstavy celých padesát let, i kolegové v minulých zaměstnáních mě hodně naučili. Všude, když se člověk rozhlíží, něco vstřebá.

KNIHY JAKO BIBLIOFILIE

Jaké šance vám dávají dámy, kterým ilustrujete knížky?
To je Táňa Nováková, vlastně jen ona, ale knížek už je přes dvacet. Na výstavě ve Zdaru ve vitrině je malá ukázka těchto ilustrací. Je to tak proto, že jsou tyto ilustrace dělané stejnou technikou jako ostatní vystavované obrazy. Také jsou stříkané. Mě to vše ohromně baví a Táně jsem vděčná, že mi tu šanci nabízí. Děláme většinou jen pár kousků pro sebe jako bibliofilie.

Hodně si o tom povídáte, či se spíš necháváte překvapit? Nebo spíš ona, autorka?
My si o tom vůbec nepovídáme. Ona něco udělá, a mě když se to líbí, tak já to ilustruji. Ale většinou decentně, protože jak se dají básně ilustrovat? Navíc já nemám ve zvyku nějaké popisné malování, ale její poesie se mi k mé tvorbě hodí. Zvlášť její přírodní lyrika, tu bych brala.

Jak jde dohromady vaše spolupráce s lidmi okolo litoměřické Dílny ručního papíru? S Irenou Štyrandovou a dalšími dámami?
To je zvláštní věc, my se věkově i výtvarným zaměřením ohromně doplňujeme. Vlastně už osm nebo deset let děláme společně výstavy. Myslím si, že ty naše naturely se k sobě dost hodí, líbí se nám to, co dělá ta druhá. A je to veselejší, když se dělají výstavy. Když vše věšíme společně a dělá se společná vernisáž.

Můžete nyní tyto umělkyně všechny vyjmenovat?
Je to již zmíněná provozovatelka litoměřické Dílny ručního papíru Irena Štyrandová, kunsthistorička Vlaďka Drahozalová, ta je z Roudnice, z Děčína Káťa Reichlová a fotografka Jarmila Kacarová. Ta má právě teď výstavu v nemocnici v Litoměřicích.

VE ZDARU JIŽ POPÁTÉ

Inspiruje vás příroda stejně jako prostory, ve kterých vystavujete? Tedy zámky, galerie, kostely, knihovny…
(smích) Příroda, to je pro mě hlavní inspirace. Ale na druhou stranu, já už maluju asi čtyřicet nebo padesát let a mám doma takové neskutečné zásoby. Když uvidím jakýkoli prostor, tak do něj doma něco mám, něco se tam hodí. Tady ve Zdaru už mám asi pátou výstavu.

Co vše vás inspirovalo?
Já tu ještě ke svým obrazům nedala cedulky, ale musím. Ono totiž není vždy jasné, co obrazem autor chtěl říct. Mám tady rostliny, kytka, většinou trsy divoce rostoucí. Ale i průhledy na nebe, noční oblohu, roští. Mého souseda pana Kalače jsem se ptala, co to je vlastně za kytky, které maluji. A on mi dal odbornou radu. Takže tu mám kozí bradu, mastný knedlíky, pantoflíčky, floxy, divizny a tak dále… A řada obrazů zde představuje bukový les. Právě ten totiž cestou domů vidím nejčastěji.

Výstava Evy Vágnerové.Zdroj: Deník/Radek Strnad