Trmická knihovnice Vlasta Součková ho dobře zná, v kamenném sále nebyl poprvé. Ve čtvrtek 28. listopadu se vyzbrojil chytrou technikou, na stůl položil své knihy a sametovým hlasem přiblížil posluchačům zážitky z natáčení televizního pořadu "Krajinou vína", kde hlavními hrdiny byli slavní vinaři, předmětem doličným posvátný mok. Desetidílný cestopisný seriál odvysílala Česká televize v letošním roce na ČT2, do své knihy přidal zájemcům autor věnování, s panem Jaroslavem Puchtou rozmlouval o tradicích.

Vždycky ho lákala historie, hodně času věnoval krásám naší vlasti. Hned tři jeho knihy mají stejný název "Po Česku". Po besedě spěchal zpátky do Prahy, na Ústecký deník si však čas udělal. Bylo to příjemné posezení s obrazy krásných míst, kde vinná réva promlouvá k člověku a on ji vnímá, jako boží dar.

Kde vám bylo nejlépe a kde jste toho na kole nejvíce najezdil? (smích)
Skutečně, kolo jako dopravní prostředek jsem používal na svých vinařských stezkách nejčastěji, hlavně na Moravě to bylo příjemné, tam moc kopců zase nebylo. Scénář byl přesný, času málo, někdy nás zaskočilo počasí, ale jinak to byl zážitek na celý život. Poznal jsem hodně skvělých lidí, seznam  srdcařů by byl hodně dlouhý, nerad bych někoho opomenul. Za všechny uvedu pouze ředitele Vinařského fondu Jaroslava Machovce, to je chodící vinařská encyklopedie. Dobře jsem se cítil ve Znojmě, Velkých Pavlovicích, Mělníku, ale i v Litoměřicích, nebo Velkých Žernosekách. Víno lidi spojuje už dlouhá léta a naši pěstitelé oprávněně sklízejí potlesk daleko za hranicemi naší malinkaté země. Klasický konzument vidí jenom cenu, rozezná chuť a barvu, specialista hodnotí práci, vytrvalost a kvalitu.

Otázek na pana Václava bylo víc, ale jedna musela zazním přednostně. Pokud by jste dostal šanci, založil by jste si vlastní vinohrad? (smích)
V žádném případě. Poznal jsem hodně slavných lidí v tomto oboru, dostal jsem se na místa, kam se mnozí nedostanou, ochutnal jsem skvělá česká i moravská vína, vyzkoušel jsem si práci v terénu. Vinohrad je celoživotní závazek, já stále bojuji s časem. Snad ještě jednou napíši druhý díl o historii vína v Praze. Vladařů, co milovali zlatý mok, tu bylo v minulosti dost.

Napsal jste také knihu Vzpomínky na Nagano. Jaký jste sportovec?
Nebylo to jenom Nagano, ale i Atlanta. Chtěl bych být ve sportu lepší, na bednu to muž nevypadá. Na seznamu mých pohybových aktivit je jóga, Pilates, kolo a jachting. Dokonce se pokouším získat certifikát instruktora Pilates, mě osobně moc pomáhá. Přes dvacet let s partou kamarádů dělám jachting, ale to by bylo na samostatné vyprávění, vrátím se raději krátce k Naganu. Čtenáři si jistě ihned vybaví ohromný úspěch hokejistů, jména jako Hašek, Jágr, Svoboda, Šlégr, Reichel, zlaté medaile tenkrát šokovaly celý svět.

Já jsem mimo jiné popisoval japonské diváky, kteří hokeji moc nerozuměli, neskutečný pořádek a fantastické stadiony. Předpokládám otázku na Jaromíra Jágra, tak tedy stručná odpověď. Skvělý sportovec, osobnost, dříč, kterého nám závidí i Kanada. Před jednadvaceti lety jsem s ním mluvil, na finálovém utkání jsem byl, skákal jsem radostí jako všichni kolem mě, ale nedovolil bych si tvrdit, že ho znám. Mám dceru a syna, oba jsou velcí sportovci, především syn, to je borec. Je profesionální voják, zvládá všechny bojové sporty, skáče padákem. Klasik by řekl, zřejmě slušný oddíl (smích).

Kde vás můžeme vidět a slyšet?
Letos mi vyšly dvě knihy, celkem jich mám na kontě sedm, spolupracuji s ČT2, s rozhlasem. Mým heslem je: Nenudit se, nehrbit se, nemuset lhát. Chalupu máme v Českém Ráji, tam budou i naše Vánoce.