Vodňanského, muže originálního humoru i osobité poetiky, na hradní terase před možná sto třiceti diváky doprovodil jeho kamarád, klavírista. Spolu zpívali, koncert začal Skoumalův hit Jak mi dupou králíci. A poté četl Vodňanský z humorného imaginárního katalogu děl umělce Bedřicha Bobše, bylo v něm i dílo Královna Alžběta beseduje s traktoristy, Jan přečetl také Skoumalovu oblíbenou povídku Příhoda se stařenkou.

Ten večer prostě bylo na hradě veselo, což si s publikem užil také pořadatel a zakladatel báječného festivalu Střekovské hudební léto Martin Kráľovský. Právě jeho 11. ročník letos hrad hostil a Vodňanského večer bylo jeho zábavné finále. Ostatně, letošní ročník byl věnovaný právě Petru Skoumalovi.

O přestávce pátečního „hradního“ vystoupení dal Vodňanský Ústeckému deníku rozhovor.

Jaké to je veřejně vzpomínat na Petra Skoumala? Jiné, než kdyby tu byl?

Určitě jiné. A zároveň je to pocit, že ho sem přitahujeme z astrálních plání právě v roce 50 let premiéry našeho programu S úsměvem idiota. Je to takové trochu naplnění jeho odkazu, aby lidi přišli, jak sám říkal v Činoherním klubu.

Jane, nemáte strach, že by se váš večer Petrovi Skoumalovi nelíbil?

Já strach nikdy neměl, ani z Petra ne. Byl starší, zkušenější, a já ho respektoval. Ale naše spolupráce vznikala v takovém zvláštním souladu, i když jsme se třeba i hádali. Nikdy ne z osobních důvodů, ale proto, jak vznikala naše spolupráce, mě jako interpreta a jeho jako autora. A v jednom okamžiku nás třeba někde na Moravě zastihl svědek, jak na sebe křičíme: „Ukaž, jestli se ti víc netřesou ruce!“ Ale to jsme se jen přeli o to, jaký ten večer dáme přídavek. Petr byl pro mě režisér, působil jako kouč po fotbale!

Na co nejradši vzpomínáte v souvislosti s ním?

Na naše začátky. Na náš první program S úsměvem idiota, když to pak vypuklo na jaře 1969, když na nás do Činoherního klubu začali chodit lidi… Dřív nechodili, ale začal doznívat šedesátý osmý, byl to čas depresí a nadějí, a v tomhle zvláštním stavu jsme se do něčeho trefili… Byly tam i starší věci, ale lidem to teprve začalo docházet. A bavilo je to a zajímalo. Třeba naše píseň „O šakalovi,“ která vznikla mnohem dříve v naprosté pohodě 60. let… Jeden literární vědec, který přivezl tu nahrávku v roce 1969 do Brna, upozornil, že šakal symbolizoval sovětská vojska. To, že si na tom mohli lidí najít, co je zajímalo, to mě na tom právě hodně bavilo.

A co tehdy bylo dál?

Naše spolupráce v roce 1970 a 1972 byla nejintenzivnější. Pražský Činoherní klub chtěl naše další programy, takže jsme celé dny i týdny u mě doma u klavíru vytvářeli celé písničky. Odpoledne jsme měli zkoušku v Činoherním klubu, večer jsme tam hráli. Když jsme dohráli a lidi odešli, měli jsme ještě v noci zkoušku. Chystali jsme nový program, který musel být do určitého termínu, kdy Činoherák kompletně odjížděl do Švédska hrát Mandragoru. A oni nám dali klíč od divadla a řekli: „A teď tu budete hrát denně.“

Měli jste už dva programy, ale vznikl ještě i třetí, že?

Přesně tak. Po S úsměvem idiota a S úsměvem Donkichota jsme ještě s vypětím i nadšením nastudovali Hurá na Bastilu! Dnes vůbec nechápu, jak jsme to tenkrát zvládli. A přitom jsem si ještě občas odběhl na fakultu na přednášku profesora Patočky. Studoval jsem na doktora filozofie a všechno to zvládal.

Čím vás naposledy Petr dojal? U mě se mu to vždy „podaří“ písničkou Starej pán sedí a poslouchá džez.

Tou mě dojímá dodnes. Složil si ji sám, je nádherná.

Budete v podobném vzpomínání pokračovat? Chystáte se vydat i písně, které nikdy nevyšly?

Všechno vyšlo, vytáhl jsem z archivů i písničky vydané jen na kazetách. Najděte si to na internetu. Jedno CD se jmenuje Tarantule, další Vzpoura kocourů a loni vyšla ke Skoumalovým osmdesátinám nahrávka Vodňanský a Skoumal: Zakázané písně. Jsou to celkem tři alba. A pěknou knihu mi během prázdnin ještě vydalo pražské Nakladatelství Galén. Jmenuje se Jan Vodňanský: Hledání ztraceného Voskovce.

Jan Vodňanský, hvězda večera, se narodil 19. června 1941 v Praze. Absolvoval gymnázium v Korunní (1958), v letech 1958–1965 strojní fakultu na ČVUT. Od počátku 60. let zkoušel psát hry i básně, publikoval v časopisech. V roce 1964 se seznámil s Petrem Skoumalem, rok 1966 strávil na vojně v Milovicích u tankistů. Souběžně studoval filozofickou fakultu UK – filozofii a historii. Od jara 1969 vystupoval se Skoumalem v představení S úsměvem idiota. V roce 1974 musel nuceně odejít z Činoherního klubu do Divadla Atelié r, v roce 1976 zažil výslechy na StB a odjel za Jiřím Voskovcem do USA. Na přelomu 70. a 80. let vystupoval v klubech mimo Prahu, následoval „řízený rozpad“ dua. V letech 1981–1985 spolupracoval s Přemyslem Rutem, od doku 1985 hrál pro děti. Vodňanský je z rodiny vinohradské střední vrstvy – otec byl berním úředníkem, matka v domácnosti. Vliv na Vodňanského měly květnové dni roku 1945; zažil osvobození vojáky Rudé armády u dědečka v Milevsku. Setkal se tu se zpěvem ruských písní, byl to inspirační zdroj jeho náklonnosti k ruským písním i ruštině. Ta se u něj nekryla s náklonností ke komunistickému režimu. Právě naopak.