Pořadatelé koncertu věří, že ho navštíví hlavně ti, kteří zpívali pod Kobrleho vedením, či byli jeho studenty. „Účinkovat budou sbory Luscinia, Nona, Chorea Academica a Ústecký dětský sbor, pěvci Dagmar Zelenková, Daniel Matoušek i houslista Vlastimil Kobrle mladší,“ zve populární herec Jan Šťastný.

Jane, uváděl jste před pár dny v Ústí 6. benefici Zpíváme pro Tebe, kterou pořádal Ústecký dětský sbor UJEP. Pak jste hned musel do Prahy. Jak jste vše prožíval?
Bylo to hektické, musel jsem pak hned odjet na Kavčí hory dabovat. Těším se, až si při 15. ročníku benefice udělám čas poté si popovídat s lidmi a sníst něco dobrého.

Byl na benefici někdo, koho jste osobně neznal, zažil ho poprvé v životě?
Exkluzivně jen na webu DeníkuAno, Bohuš Matuš. O sobě víme, ale setkali jsme se poprvé. Bývám předpojatý k lidem z muzikálové scény, kteří někdy neradi komunikují. Možná je to od nich sebeobrana, aby se ubránili množství fanoušků. Bohuš byl ale naopak báječný, vstřícný, ochotný mluvit o čemkoli. A skvěle nám zazpíval.

Jak vlastně vnímáte celý koncert?
Jeho nejcennější devizou je pomoc rodičům handicapovaných dětí, to je důležité. Je prima, že sami rodiče se svými nemocnými dětmi na koncertě jsou, možnost setkat se s nimi zde je pro mne mimořádné cenná. Moderuji jen jednu akci za rok, právě tuto. Je to moc příjemné ve světě jinak plném lhostejnosti…Po prvním ročníku Zpíváme pro Tebe jsem si říkal:  „Není to můj obor, moc se tam necítím… ale to se časem změnilo. Není vše jen o šoubyznysu, jsou tu také věci, které mají hlubší smysl“.

Znamená to, že Ústí vás dostalo?
Dá se to tak říci. Než jsem začal spolupracovat s Martinou Zemanovou, hlavní pořadatelkou benefice a vedoucí Ústeckého dětského sboru UJEP, byl jsem v Ústí jednou za pět let spíš náhodou s nějakou komedií. Ale díky manželům Zemanovým, se kterými jsem v kontaktu během roku, se do Ústí moc rád vracím.

Jaký je pro vás rozdíl mezi beneficí pro nemocné dívky a koncertem – poctou legendárnímu ústeckému sbormistrovi?
A vidíte, to já ještě přesně nevím, budu si to muset prožít. Zatím nemám srovnání. Ale koncert k devadesátinám pana profesora Kobrleho, který má se svou manželkou zásadní podíl na tom, že Ústecký pěvecký sbor existuje, že vznikl, bude jistě emotivní, pestrý, plný nadšení a obdivu k úžasnému umělci a učiteli. Moc se na něj těším, všichni si ho užijeme spolu s vyprodaným divadlem. Věřím, že se koncert ponese v duchu velkého poděkování, velké úcty k tomu, co tento člověk za svůj život dokázal. On se benefiční koncert nese také trochu v duchu show, lidi se chtějí bavit, ale tady bych to viděl jako pěkné, jasné poděkování za jeho celoživotní práci.

I vy jste si prošel sborem, ne?
(smích) Já ne. Než jsem šel studovat na DAMU, tak jsem si zpíval sám na záchodě a po studiích na DAMU už jsem si nezpíval ani tam. Tak tak já jsem na tom se zpěvem. Rád ho poslouchám, ale sám se do toho nepouštím. Sám můžu poděkovat panu Kobrlovi, u kterého jsem byl jako dítě ve sboru, že mě přinutil něco dělat. Já zase můžu děkovat rodičům, že mě nutili učit se na klavír v lidové škole umění. Od té doby jsem za klavírem neseděl, ale netušil jsem, že noty budu jednou potřebovat. Když dělám něco se symfoňákem nemám problém číst v notách, hodí se mi to. Aktivně na nic nehraju, ale vyznám se v tom. Tuším, kde jsem, kdy mám nastoupit. Ale bez drezůry rodičů bych byl dnes mimo.