Prozaik Ladislav Muška, semilský rodák dnes žijící v Ústí, je pozoruhodný rozsahem svého spisovatelského kumštu. Má na kontě už 36 knih od humoru po aforismy a společensko kritické novely.

Nedávno vystoupil dokonce s velkým úspěchem se svojí satirou „Vážení truchlící a ostatní hosté", v knize o tom, co zažil jako smuteční pěvec v krematoriích, v populárním televizním pořadu „Sejdeme se na Cibulce". A opět pobavil, herci čtoucí z této útlé knížky se neubránili smíchu.

Kniha tne do živého

Po vynikající současné próze „A bůh si zastřel tvář" o životě lidí „na dně" přišel loni na podzim s knihou „Penzion pro dámy". A ta opět dokáže nejen pobavit, ale tne i „do živého", do našeho současného života s „nemocnou" morálkou. Ukazuje i odvrácenou tvář našeho kapitalismu, kde panuje bezohlednost k druhým a honba za penězi.

V knize se dozvídáme o osudech žen, odstrčených svými muži podnikateli. Žen, které hledají záchytný bod a erotické vyžití právě v penzionu kdesi v lesích na severu Čech.

Často to byly ony samy, které svými penězi dopomohly svým manželům ke kariéře, než byly odkopnuty a manžel si našel jednu nebo více mladších konkubín. Muškovy ženy jsou moderní mučenky (ve starší literatuře byly častým námětem), z nichž se jedna dokonce pokusí o sebevraždu.

Jsou to smutné osudy a stejně smutné osudy si přinesli do penzionu muži gigolové, jejichž „pracovní náplní" je ženy obšťastňovat především eroticky, jakousi náhražkou lásky.

Zvlášť zdařilá je postava zkrachovalého hudebníka alkoholika, kterému říkají Paganini klavíru. V kapitole o jinak nadanému hudebníkovi nezapře Muška své někdejší profesní pěvecké působení.

Stejně tak dokázal v barvitě vylíčené cestě hlavního hrdiny s jednou z „klientek" na Sicílii a popisu přírody tohoto ostrova zužitkovat svoji vlastní cestu na tento ostrov.

Věrohodné osudy

Postavy jsou přesvědčivé a s dokonalou psychologickou kresbou vyniká samotná majitelka penzionu. I její zajímavý osud je vylíčen věrohodně, stejně jako osud hlavního hrdiny, který celý příběh o penzionu vypráví v Ich-formě.

Hlavní hrdina, ke kterému se polistopadová doba zachovala macešsky a který ztratil všechny iluze, nastupuje v penzionu (vyhrál ve výběrovém řízení, které je přísné a poráží další dva soky). Až do třicáté čtvrté stránky neví, jakou práci bude vlastně v penzionu vykonávat. Autor tak i čtenáře drží v napětí.

I když by námět mohl svádět autora k lascivitě, jsou erotické scény uměřené, některé i na hraně. Dialogy charakterizují jednotlivé postavy a jejich povahy, kniha má spád. Trefně například charakterizuje stav české literatury, zejména poezie. Jeden z gigolů, původně básník, v Muškově knížce říká:

„Česká poezie je osiřelé bojiště, na kterém plačící krása sbírá své padlé." Vyhozený filosof, rovněž gigolo, hořekuje nad společenskými poměry: „Pane Bože, dej nám na tomhle pohřebišti idejí nalézt Platóna!"

V knize nemohou chybět Muškovy leitmotivy: tunelování naší republiky, lidi vržení do kapitalistického oceánu, kde bez tvrdých loktů neobstojí, diktát peněz a lhostejnost k potřebným, chudým a seniorům.

Kniha bez vzpoury

Jen ten hlavní hrdina, který nás celým příběhem, nepostrádajícím dramatické zvraty v životě penzionu, provází, se proti tomu svému ponižujícímu „řemeslu" nevzbouří. Čtenář by to očekával. Ale budiž.

Náš hrdina má práci, je jedno jakou a nekončí někde pod mostem jako bezdomovec. Autor ho opouští rezignujícího. „Já nemám, kam utéct," říká náš donkichotovský hrdina na konci knihy, která je bezesporu další výbornou prací z Muškovy spisovatelské dílny.

Arnošt Herman, spisovatel, místopředseda Severočeského klubu spisovatelů