Po více než třiceti letech se vrací dávný repertoár slavné písničkářské dvojice Burian a Dědeček z let 1979 1984. A to jak šesti CD s archivními nahrávkami, tak i na několika ojedinělých společných koncertech, kde vystoupí oba písničkáři i s Magdou Křížkovou. Připomenou tak tisícovku někdejších společných vystoupení, včetně slavné „odpovědny".

Často býváme sami

Jane Buriane, říkáte si Osamělí písničkáři. Vystupovali jste někdy i s kapelou či s ještě větším tělesem, třeba s orchestrem? Pokud ne, nelákalo vás to?
Osamělí písničkáři je spolek téměř třiceti poměrně značně odlišných písničkářů, mezi kterými jsou i rockeři, kteří bez kapel vystupují jen občas. Ta osamělost není výrazem opuštěnosti či samoty, ale spíš je výrazem toho, že při psaní písniček a v pocitu odpovědnosti za jejich kvalitu, je člověk sám a nikdo mu nepomůže. Já i Jiří Dědeček jsme zvyklí být na jevišti hlavně každý sám. I on občas vystupoval s kapelou. A já jsem v posledních třiceti letech společnost různých muzikantů od těch rockové až po vážnou hudbu přímo vyhledával.

Prozraďte, jak jste se s Jiřím Dědečkem seznámili. A jak vypadaly vaše začátky?
V roce 1974 jsme spolu poprvé vystupovali v inspirativním prostředí nezávislých písničkářů volného sdružení Šafrán (Hutka, Merta, Voňková, Třešňák aj.). Byli jsme spolužáci z vysoké školy. Pak jsme jedenáct let hráli více než 100 představení ročně jako dvojice. Učili jsme se řemeslo, objížděli Československo v trabantu a pozvolna se stali profesionály.

Na unikátních koncertech nyní hrajete více než třicet let starý repertoár. Jak podle vás vyznívá v dnešní době?
To bych se spíš měl zeptat vás. Mně po těch letech připadá překvapivě zábavný, ale třeba se mýlím. Některé písničky hrávám občas i dnes na svých koncertech a někdy mě třeba zaskočí, že jsou aktuální a třeba i svým způsobem provokativní i dnes: „Někde se plíží pachatelé/ A podminujou koleje / Někde by peklo bylo nebem / A tady se nic neděje/." To jsem třeba zpíval v roce 1980.

V jaké frekvenci spolu vystupujete? Často? Koncertujete ale také každý zvlášť, že?
Spolu vystupujeme průměrně asi tak jednou za rok. Já jsem měl loni přes určité zdravotní komplikace devadesát pět vystoupení. S Jiřím jsme naši soustavnou spolupráci ukončili před třiceti lety. Teď se scházíme na turné při vydání naší první a poslední společné desky ono to je nakonec šestialbum a pak zase nejspíš najedeme na obvyklý průměr…

Pořad bez celebrit

V letech 1992 - 2006 jste moderoval vlastní pořad Posezení s Janem Burianem. Zdá se mi, že v dnešní době takové pořady chybějí. Na jaký rozhovor nejraději vzpomínáte?
Z těch téměř sto čtyřiceti pořadů se těžko vybírá, ale třeba vzpomínám hlavně na ty, kteří už tu nejsou. Třeba na Ivana Medka, Ritu Klímovou, a hlavně na lidi úplně neznámé, které se prostřednictvím toho pořadu podařilo představit veřejnosti. Žádné „celebrity", ale lidi, kteří mají opravdu co říct…

Kdybyste ho dnes znovu uváděl, napadá vás někdo, koho byste pozval?
Takoví lidé mě napadají denně. Především mi na obrazovce chybějí osobnosti, které jsou a promiňte mi to trochu zprofanované slovo pozitivní. Kteří v této ustrašené době, kdy nás média děsí od rána do večera, neztrácejí hlavu, žijí bohatým, klidným a naplněným životem. To by divákům udělalo radost. Každý z nás takové příklady potřebuje. Jediní, kdo je nepotřebují, jsou zřejmě televizní dramaturgové…

V rámci společného turné s Jiřím Dědečkem zahrajete i v Semaforu. Koncert jste nazvali „Poprvé a naposledy v Semaforu". Vaše společné působení je přitom spojené s divadly malých forem. To jste opravdu nikdy v Semaforu nehráli?
Nehráli. Nejdřív měl v divadle problémy Jiří Suchý, pak jsme zase my nesměli hrát v Praze, a pak jsme se rozešli. To tak osud přináší nebo spíš nepřináší.

Kterého z českých písničkářů si nejvíce vážíte?
Rád vyjmenuji několik jmen, avšak obávám se, že čtenáři, kteří se spoléhají na veřejnoprávní rozhlas, je znát nebudou. Museli by se za nimi vypravit do klubů, do divadýlek, do čajoven, na internet a podobně. Loni jsem měl na Vltavě devadesát desetiminutových pořadů a v nich mi bylo umožněno představit téměř tři stovky skvělých písní, které se jindy vůbec nevysílají. Tak třeba: Jiří Smrž, Karel Diepold, Dagmar Voňková, Marka Míková, Filip Pýcha, Petr Nikl, Petr Váša, Jiří Konvrzek, Jan Jeřábek a další a další…

Kittchen, Bonus…

V dnešní době opět nastupuje nová generace písničkářů. Sledujete je? Zaujal vás některý?
Ano. Martin Kyšperský, Nikola Muchová, Kittchen, Bonus… To všechno jsou velké talenty.

V jakém vztahu by podle vás měla být kultura a politika? Měli by se umělci vyjadřovat k veřejným věcem a ovlivňovat tak své fanoušky, nebo by tyto dvě oblasti měly být striktně oddělené?
Žijeme ve svobodné společnosti, a tak si každý může naštěstí zpívat, o čem chce. Nejdůležitější je podle mě poctivost, s kterou to dělá. Když zpěvák třeba kalkuluje s tím, že teď je třeba zpívat politickou píseň, protože se na tom vydělá balík, je to v samém základu špatně. Ale když v tom je jen jeho potřeba se vyjádřit, může zpívat o čemkoli. Třeba i satiru na prezidenta a nebo naopak obyčejný příběh o lásce, o stáří, o práci, o čemkoli. Jakákoli vypočítavost je ovšem zhoubná, stejně jako populismus v politice.