Adaptace světoznámého románu Miguela de Cervantese Saavedry o absurdních dobrodružstvích rytíře Quijota (1605) je poslední díl z cyklu Tři podoby svobody. A právě boj za ohromující, vnitřní a životadárnou svobodu se hrou o boji s větrnými mlýny prolíná v různých polohách.

Podle tvůrců Dona Quijota dramaturgyně Johany Součkové a režiséra Thomase Zielinského dílo trefně vystihuje situaci kolem Činoheráku Ústí. Svůj boj s větrnými mlýny vedou členové divadelního souboru, navazujícího na tradici legendárního Činoherního studia v Ústí, déle než rok. V rozhovoru Deníku odpovídal režisér Zielinski, který naposledy v Činoheráku zdramatizoval Páralův román Soukromá vichřice.

Románu je 400 let

Baví vás vás literární klasika Don Quijote? Hrají ji divadla?
Tomu románu je nějakých čtyři sta let. V minulém století jsem moc inscenace tohoto tématu nenašel, Bulgakov to kdysi zdramatizoval, a je to příšerně starý. My jsme si román vybrali naopak kvůli tomu, že to je pro nás téma navýsost platné a aktuální pro situaci, ve které se loni nacházel a stále bohužel nachází Činoherní studio, nyní Činoherák. Protože tu boj s větrnými mlýny zřejmě nekončí.

Přiznám se, knížku jsem nečetl…
To většina lidí…

… a neznám ani jiné zpracování. Ale jak jsem viděl zkoušku, není v této hře až moc zoufalství?
Ta knížka je hodně smutná. Cervantes ji psal uvězněný, měl useknutou roku a asi si potřeboval vytvořit nějaký svět fantazie. To, že vše končí smrtí rytíře, v našem případě jistým druhem exodu, je samozřejmě velice smutné. Ale možná to tak je.

Není v inscenaci moc rezignace?
Já myslím, že ne, protože ta naděje je v textech jednotlivých „donkichotů". Mají poměrně krásné promluvy ke svému sluhovi Sanchovi Panzovi (hraje ho výborně Kryštof Rímský), když ho motivují k tomu, aby pokaždé po té bitce znovu vstal, i když „dostal do tlamy". A šel dál, padaje a opět se zdvíhaje. To je pro nás důležitý.

Jak moc se proměnil původní text z pera španělského renesančního básníka, prozaika a také vojáka Cervantese (1547 1616) pro ústeckou dramatizaci v Činoheráku?
Vůbec, vůbec. Ten román má asi devět set stran, takže jsme z něj vyňali zhruba dvacet stránek. Je tam jen Cervantes, od nás tam není nic přidaného.

V nové inscenaci posunují děj filmové dotáčky, záběry jízdy dřevěného koníka na kolečkách, a později i více koní, vytvořených Lukášem Kuchinkou, ulicemi města. Kodrcají po chodnících, cválají si po obrubnících… Cítím to tak, že vše i díky muzice Ondřeje Švandrlíka dostává jakýsi posmutnělý „sudetský ráz"…
To nevím, ale je to zkrátka exodus.

A jak důležité je, že v dotáčkách vidíme konkrétní místa, části města Ústí?
Já myslím, že to je velice důležité, aby diváci poznali, že to je Ústí nad Labem.

O čemž svědčí ten fakt, že ve finále inscenace máme na pódiu sedm herců, Jaroslava Achaba Haidlera, Natašu Gáčovou, Jany Plouhara a Jankovského, Anitu Krausovou, Lukáše Černocha i Matúše Bukovčana, a že ti všichni představují Dona Quijota? Někdo by si to možná mohl vysvětlit jako lehkou bezradnost režiséra, že neví, komu z divadla hlavní roli dát…
Jo jo, jestli si to tak lidi budou vykládat, tak klidně… Ale pro mne je to velmi cílené. Chtěl jsem, aby se všichni herci identifikovali s tímto zoufalým bojem.

Žádné zesměšnění

Pěkné, zdánlivě jednoduché kostýmy vytvořil Jan C. Löbel, tradiční spolupracovník ústeckého Činoheráku. Využíváte ale i tyče od záclon nebo kuchyňské náčiní, poklice a mísy… Má to být až určité zesměšnění?
Nemá. Don Quijote ve své původní úpravě u Cervantese má na hlavě (jako rytířskou helmici, místo ní pozn. autora) bradýřskou mísu. I my máme mísu. V ruce má poklici a drží nějakou dřevěnou tyč, říká tomu halapartna. Takže my jsme v tomto naprosto klasičtí.

Nejste v Činoheráku žádným nováčkem, už jste tu dělal jako host více inscenací. Po jaké době zde v Ústí zkoušíte? A co bylo to poslední?
Poslední, co jsem tu zkoušel, byla Soukromá vichřice od Vladimíra Párala. Premiéru měla v listopadu 2012.

S jakými pocity se teď vracíte do Ústí nad Labem?
S hodně smutnýma, protože mám pocit, že lidi tady ve městě si myslí, že bitva o Činoherák už je vyhraná, že všechno je dobrý. Ale stahujou se nad ním dál mračna, a z toho jde trošku smutek.

Je tedy zcela logické, že právě teď má v Ústí tato inscenace premiéru?
Je to naprosto logický, nic teď jinýho by se tady teď ani hrát „nemělo". Tematicky…

Jak náročné bylo její zkoušení?
To bylo velmi náročné, protože ty současné chaotické situace se odrážejí i na náladách v souboru. Neustálé nejistoty, lidi se nějak musí živit, takže scházet se bylo dost složitý. Není to teď na práci úplně ideální.

Velké privilegium

Přesto, a spíš obecně: Užili jsme si v Hraničáři vámi zrežírovanou současnou školní komedii Úča musí pryč jako pěknou benefici pro Nadační fond Kolečko pro ústeckou Masarykovu nemocnici. Jak vy sám vnímáte své režírování, co vám dává?
Je to pro mě velké privilegium, že tuto práci můžu dělat. Že mi někdo umožňuje, abych režíroval v různých divadlech. Mám samozřejmě to velké privilegium texty a inscenacemi hovořit o skutečnostech, které mi třeba vadí, u kterých mi připadá, že by se měly zlepšit. A to privilegium asi nemá každý, takže jsem za to rád.

Když teď lidé Dona Quijota lépe poznají, jak by k němu mohli přistupovat? Mají se mu trochu smát, nebo mu jeho osud přát nebo se o něj mají bát?
To je otázka… Já osobně se o něj spíš bojím, on je dnes už hodně vymírající druh. Navíc dělat v dnešní době na severu Čech činoherní divadlo za úplně směšný peníze, to je naprosto zoufalé. Ale ti lidé to dělají dál, protože mají tu potřebu to dělat, hrát. Ale dost se bojím, že se to pomalu vytratí. Úplně vytratí…Všichni asi znají tuto divnou postavu. Všichni si vybaví ten obrázek rytíře Quijota a větrných mlýnů. Ale že to je dlouhá cesta plná bolesti a utrpení, to dnes v podstatě nikdo neví. On Cervantesův román málo kdo četl, protože má devět set stránek…