Rodačka z Karviné (1979, znamení Štíra) dnes žije s manželem a synem Ondrou v Havířově. Absolvovala těšínské všeobecné sedmileté gymnázium, na Slezské univerzitě v Opavě vystudovala obor historie-muzeologie.

Ale o své knize „Prokletí ohně" (2012) už Martina Wolfová řekla Deníku víc sama…

Vybavíte si, kdy, jak a proč přišel nápad na Prokletí ohně"?
Kdy se mi v hlavě zrodil námět na tuto knihu, to už si nevzpomenu. Bylo to někdy v letech 20022003. Studovala jsem na univerzitě v Opavě, jela pozdě odpoledne ze školy vlakem, z okna sledovala ubíhající krajinu a najednou se příběh začal odvíjet před očima jako film. Cora, týraná manželem, prchá k otci. Zřícenina hradu, záhadný rytíř na koni. Pár těch scén se propletlo a nápad byl tady. A proč? Snad proto, že už jsem za sebou pár literárních pokusů měla, líbil se mi středověk, tajemno mě okouzlovalo odjakživa. Či mě možná jen políbila múza na čelo?

V kolika letech jste napsala první povídku? O čem byla?
Upřímně, povídky moc nepíšu. Několikrát jsem to zkusila a vždy z toho nakonec bylo něco většího. Ale vybavuji si jednu, napsala jsem ji na gymnáziu a poslala do soutěže, vyhlášené v rádiu. Byla jsem třetí a vyhrála fotoalbum. Mohlo mi být tak šestnáct, už přesně nevím. Vyprávěla jsem o muži, který podvedl manželku s jiným mužem a nakonec zemřel na AIDS. Víc už si nepamatuji…

Jak zajímavá a důležitá jsou pro vás autorská čtení?
Jsou pro mě velmi důležitá i zajímavá. Jen doufám, že stejně zajímavá jsou i pro ty, kteří na ně chodí. Čtení tvoří nezbytnou součást propagace knihy, bez nich se dnes asi žádný autor neobejde. Ale pře-devším pro mě představují setkání s lidmi, kteří mají podobnou zálibu jako já milují knihy. Ať už jako čtenáři, nebo třeba i autoři. Vždy se snažím jim přiblížit Prokletí ohně, popsat, jak vypadala cesta k jeho vzniku a co pro mě jeho vydání znamenalo. Autorská čtení jsou důležitá zpětná vazba a hlavně silný hnací motor pro další práci. Díky všem, kteří se jich účastní.

Mohla by být autorská čtení časem i zajímavým způsobem obživy? Ve světě to tak už roky běžně funguje…
To nevím, ale rozhodně bych si přála, aby byla. Žádná jiná činnost, kterou považuji za práci, mě nenaplňuje tak jako psaní. Žádná by se nedala popsat jako zábava, vášeň a kolikrát i posedlost. A to všechno dohromady.

Úspěch? Že to vyšlo

Co považujete za svůj první či největší úspěch „Prokletí ohně"?
Jednoznačně to, že mi tato novela vyšla knižně.

Bylo pro vás důležité „jít ve stopách" hrdinů té novely? Vidět ta místa na vlastní oči? Či se vše odehrávalo ve vaší fantazii?
Všechno se odehrávalo jen v mé fantazii, i když jsem si vypomáhala obrázky různých lokací, kde se Cořin příběh odehrává. Ale pokud budu mít někdy možnost do těch míst zavítat, tak to určitě udělám.

Jak důležité je pro vznik takové knihy zázemí, opora v rodině?
Velmi důležité. Hlavně ve chvílích pochybností a únavy jsem vděčná za povzbuzení ze strany mých blízkých a přátel. Moje maminka je na mě velmi pyšná, což je podle mě přáním každého dítěte. Ale je to i podpora čtenářek a čtenářů, zájem o „Prokletí ohně" i mou další tvorbu, které si velmi vážím. Pomáhá mi v psaní pokračovat.

Kterou část knihy máte nejradši?
Beru ji jako své dítě a jako takovou ji mám ráda celou, se vším všudy. Se silnými i slabšími místy. Od prvního do posledního písmene.

Podle čeho volíte pasáže z knihy pro autorská čtení?
Pro ně se snažím vybírat ukázky, které jsou zajímavé, napínavé, ale neprozradí příliš ze zápletky samotné.

Jak jste přišla na jméno Christabel pro svou historickou hrdinku? Neobvyklé je spíše pro nás Čechy, přesto jsem se s ním díky vaší knize setkal poprvé.
Někde jsem ho četla a moc se mi líbilo. Přišlo mi, že se k postavě středověké šlechtičny hodí. Jména hlavních postav ve svých dalších příbězích už jsem si vybírala jinak. Trochu jsem se při tom řídila známým pořekadlem „omen-nomen".
Tedy snažila jsem se, aby postihovala tu část, která určuje jejich charakter, důležitou schopnost, případně to, co znamenají a ještě mohou znamenat pro ostatní.

Jak dlouho Prokletí vznikalo?
Když jsem měla nápad, zjistila a připravila si fakta k místům, kde se příběh odehrával a vymyslela hlavní kostru, šlo to už poměrně rychle. První verzi jsem měla hotovou za necelý rok. A pak už „Prokletí ohně" pěkně odpočívalo v mém „šuplíku".
Když jsem ho psala poprvé, nebylo to složité. Dost to šlo samo, bylo to naprosto úžasné. Těžší bylo později se k němu vrátit, začít s korekturami. To když už jsem věděla, že ho chci dát někomu přečíst. Tedy ne jen někomu, ale všem.

Je někdo z vašeho okolí, na jehož názoru na knihu vám hodně záleželo? A nějakým způsobem tak třeba i její podobu ovlivnil?
Ano, je. První, komu jsem ji dala přečíst, byl Standa, kolega a kamarád z univerzity. Píše už delší dobu, jako první mi „Prokletí" připomínkoval, pomohl mi hodně u pasáží, které se dotýkaly historických faktů. Viděl věci s nadhledem, zatímco já byla v příběhu hluboce emocionálně zainteresovaná. Druhou osobou, která mi byla a dál je cennou „zkušební" čtenářkou, je má bývalá kolegyně a kamarádka Táňa. Nebojí se mi říct ani to negativní, nemusím se u ní bát falešné ohleduplnosti, ve jménu našeho přátelství je upřímná, i když to pro mě nemusí být vždy příjemné. U „Prokletí" mi její postřehy pomohly k lepšímu vykreslení vnitřních pochodů jednotlivých postav.

Na úvod knih někdy čteme: „Veškeré postavy a jejich jednání jsou smyšlené a nemají nic společného s konkrétními lidmi." Mohlo by to být i ve vaší knize? Nebo by to nebyla pravda?
Ale byla by to pravda, všechny postavy jsou smyšlené. Tedy kromě krále Richarda I., toho jako jediného mám historicky podloženého.

Mohl škodit víc

Škoda, že hlavní záporná postava Stuart má v knize „málo prostoru". Bylo to i pro vás „mučení" sebe i čtenáře, kdy zase začne ubližovat a škodit?
Mučení ne, naopak. Záporné postavy se píšou dobře. Při pohledu zpátky musím přiznat, že jsem mu mohla dát trochu víc prostoru.
Jedna čtenářka mi psala, že by stálo za to, dát mu i dobrou vlastnost, aby byl víc reálný. Myslím, že měla pravdu. Stejně jako žádný „klaďas" není úplně kladný, ani „záporák" nemusí být jen zlý. Na druhou stranu jsem chtěla, aby to byl opravdu odporný, šílený, slizký had. To se mi snad podařilo.

Studovala jste pro knihu nějaké osudy týraných žen?
Ne, nestudovala.

V jakém stadiu je vaše další kniha, z níž čtete na autorských čteních? Mohou mít reakce posluchačů vliv na to, jak se bude její děj vyvíjet, co se v ní stane?
Zatím jsem četla ukázku z nového příběhu jen jednou. Protože ještě nevyšel, mohou na něj mít reakce lidí velký vliv. Vždyť každý případný „zlepšovák" se hodí (smích), i když hlavní směrování mého vyprávění by to asi neovlivnilo. Myslím třeba to, jestli hrdinu nechat zemřít, či přežít. Jestli mu useknout pravou ruku či levou nohu apod.

Jaká je vaše motivace k psaní? Uplatnit fantazii, někomu (i sobě) něco dokázat, bavit svými nápady? A zažívat při tvorbě krásná tvůrčí muka…?
Tvůrčí muka nezažívám, inspirace mám dost a dost. Spíš mi chybí čas všechno sepsat. A odpověď na vaši otázku je jednoduchá. Prostě to miluji. Naplňuje mě to, psaní mi dává možnost žít v různých světech a vidět je očima různých lidí. Baví mě nechat se unášet svou představivostí, nechat se pohlcovat emocemi. Mít život, díky kterému stojím pevně na nohou v realitě, a pak ten druhý, kde je možné cokoli. Přesně to bych si přála, aby cítili čtenáři mých příběhů. Aby na chvilku zapomněli na běžnou realitu svých dní a nechali se unášet do jiné reality. Aby se při čtení bavili, nechali se svádět tajemstvími, chtěli je odhalit. Aby si odpočinuli, relaxovali.

Je i něco, co jste musela svému psaní „obětovat"?
Spánek. Hodně hodin, které jsem mohla strávit spánkem. Zvlášť nyní, když mám rodinu, chodím do práce a zároveň se snažím dál psát.

Lepší je to z Anglie

Bylo snazší či těžší, umístit děj knihy na jihovýchod Anglie? Proč ne do českého středověku?
Přišlo mi to snazší. V době, kdy jsem „Prokletí" psala, mě středověké dějiny Anglie zajímaly více než ty české. To ale možná zavinil můj přetrvávající romantický pohled na ně. Navíc jsem se trochu obávala toho, že pokud bych příběh zasadila do českých poměrů, sklouzla bych k tomu, že bych se moc zaobírala historickými fakty. To by mohlo být vyprávění na škodu.

Která věta z recenze či postřeh někoho okolo vás nejlépe vystihly to, co jste chtěla knihou sama říci?
Jsem vděčná za každou recenzi a reakci ze strany čtenářů. Všech si vážím. Některé mě potěšily více, jiné méně, ale každá mě posunula v mé další tvorbě dál. Alespoň tedy v to doufám.

A můžete být konkrétní?
Pokud bych měla uvést nějaký příklad, tak možná tento. Nebudu citovat doslovně, ale jedná se o větu, kdy jedna ze čtenářek napsala. Ačkoli se prý knihu pokoušela několikrát během čtení odložit, aby mohla dělat i jiné věci, než jen číst, bylo to marné. Obětovala prý i několik hodin spánku, aby ji dočetla do konce.

Ale to je ideální, že?!
Ano, přesně to jsem si přála, když jsem se rozhodla nabídnout „Prokletí ohně" k vydání. Aby se líbila, aby lidi její čtení bavilo, aby její četbou strávili pár příjemných chvil.