Přísnou tetičku Apolenu Tomášovi hrála Iva Janžurová, skvělého strýčka-nádražáka Karel Augusta. Petr Nárožný je popletený školní inspektor, Josef Somer skvělý učitel a Jiří Lábus zloděj, jehož výkřiky „Nůžky nóžé bróusím", nesoucí se ulicí městečka Levín, jen tak z hlavy nedostanete. To vše ve filmu podle knihy Marka Twaina Dobrodružství Toma Sawyera.

„Účast na setkání slíbili i herci Petr Voříšek (Hubert), Bohumil Luxík (Štrúdl) a Petr Starý (Jožka, třetí z tria rošťáků). Mezi Zubnicemi a ústeckým Střekovem budou jezdit parní vlaky, první Express Zubrnice bude vypraven ze Střekova v sobotu v 9.30 a na nádraží do Zubrnic dorazí v 10.15," uvedl Radek Kubala, pořadatel výročního setkání a člen spolku Zubrnická museální železnice (ZMŽ).

„Hlavní program v Zubnicích je v sobotu od 14.30 do 16.00. Vlaky ale budou na trase Střekov Zubrnice a zpět jezdit i v neděli pro zpestření víkendu," dodal Radek Kubala s tím, že více je na webu www.zmz.cz.

Na natáčení na Litoměřicku v roce 1975 jsme vzpomínali s Michaelem Dymkem, který byl už před deseti lety na setkání Pánů kluků v Litoměřicích a před pěti lety v Levíně poblíž Zubrnic. A dost tu tehdy zmokl.

To mi bylo jedenáct

Tomáši, vlastně Michaele, co důležitého jste zažil okolo filmu Páni kluci od levínského setkání v roce 2011?
Michael Dymek: Od roku 2011 dodnes jsem se přehoupl přes padesát let. Tenkrát mi jako klukovi bylo jedenáct, dvanáct, ono to souhlasí… Tu oslavu moje okolí hodně řešilo, já ani ne.
Při 50. výročí zlínského Festivalu filmů pro děti a mládež už rok před Levínem si festival vybral jako ústřední motiv moji fotku z Pánů kluků, jak jedu na drezíně a mávám rukou. Přišlo mi zásadní, že je k jubileu právě moje foto. Billboardy i všechny propagační materiály zdobil ten snímek a já tam byl jen jako čestný host. Jinou práci jsem neměl.

Fanoušci Pánů kluků jsou zvlášť aktivní, že? Okolo jiných snímků se toho běžně moc neděje…
Z filmů, které jsem točil, jsou Páni kluci jediný, okolo kterého se něco děje. Já jich zas tolik netočil, ale na to, kolik už Pánům klukům je, se okolo nich děje dost. A je to příjemné.

Hudbu pro ně psal Petr Hapka. Setkal jste se s ním tehdy?
Na setkání s ním při natáčení si nepamatuju. Ale jsem si téměř jistý, že když se ty písničky nazpívávaly ve FISIU (Filmový symfonický orchestr) v Praze Ve Smečkách, u toho být musel. Ale ani odsud si ho nepamatuju. Zažil jsem ho ale v Litoměřicích na oslavě třiceti let natočení Pánů kluků, přijel tam na besedu s tvůrci stejně jako pan Nárožný a paní režisérka Plívová-Šimková. Promítalo se na náměstí, vystoupil tu litoměřický chlapecký sbor Páni kluci, bylo to pěkné.

Jak na vás Petr Hapka působil?
Vnímám ho jako autora muziky k mnoha filmům, i ústřední písničky z Pánů kluků. Často ji slyším okolo sebe, jak ji použijí v reklamě a v různých znělkách, i když Neckářova písnička „Nestůj a pojď" nebyla velký hit hitparád. Její hezkou verzi nazpíval Václav Neckář, tu „vyřvanou" verzi jsme nazpívali my. Petrové Starý i Voříšek a já.

Ale úplně sami ne, že?
Natáčela se ve FISYO a vlastně to nikdo neví, ale nám osobně pomáhala paní režisérka Věra Plívová-Šimková. „Přihodila" tam taky jeden chlapecký hlas, dodnes ho tam slyším.

Užívali jsme si to

Jak šla dohromady touha po dobrodružství s přísným řádem, který panuje při natáčení?
Snadno, ten přísný řád s sebou nese velké prostoje. Než se přestaví jeden záběr na druhý, je to pro malé raubíře, jako jsme byli my, ohromný prostor pro dobrodružství. Krásně jsme si to užívali.

V mezičase jste určitě dělali další lumpárny, že?
No jasně, a nejen tehdy. Měl jsem i malou úlohy ve filmu Dva na koni, jeden na oslu to jsem byl na vojně. S Honzou Čenským, hrál jsem člena jeho družiny, jsme měli černé šaty i kožené holínky a dostali zhovadilej nápad vylézt na skálu v lomu, kde se natáčelo. Kožená obuv nám strašně klouzala, to ale byla vylomenina! Mám pocit, že to věčný klukovství k herectví patří.

A co počasí při natáčení Pánů kluků? Zklamalo někdy?
Vy jste si připravil otázky, na které se mě ještě nikdo neptal. Ale o počasí moc nepovím. Nevybavím si, že by něco uplavalo, nebo naopak mělo plavat a neplavalo. Buď se to nestalo, anebo tomu můj jedenáctiletý mozek nevěnoval dost pozornosti, abych si to pamatoval.

Minulý sraz Pánů kluků na nádraží v Levíně v létě 2011 dost zmokl. Co vám to vzalo a co dalo? I zklamání?
Sraz v Levíně byl strašně hezkej, ale Radku Kubalovi, který s ním měl dost práce, to cosi vzalo i když jen na chvíli. Lidé mu tam nadávali, protože připravit v malé obci „mokrou verzi" akce bylo nad jeho síly. Do hospody se všichni nevešli a nemohlo se promítat v letním kině… Ale pro těch pár lidí včetně mě to bylo příjemný. Mně to bylo líto za Radka.
Sám si ani dnes nestěžuju na počasí, prostě je, jaké je. Ani komunisti se ho nenaučili ovládat, musíme ho prostě akceptovat.

Na akcích si rád povídáte s lidmi. Všímají si i detailů, na které jste už dávno zapomněl?
Ale jo, ale jestli chcete příklad, tak si ho nepamatuju. To vše jste mi přemazal vy dnes svými otázkami. Jsou dobrý.

Rýzmburk opravují!

Vracíte se občas se svými dětmi na hrad Rýzmburk, kde také režisérka Plívová- Šimková film točila?
S dětmi jsme dělali výpravu po stopách Pánů kluků a Rýzmburk (ve filmu Pokštejn poznámka autora) jsem opravdu našel. A nejen to, na sraz v Levíně přišel pán, který založil iniciativu na obnovu hradu Rýzmburk. Má okolo sebe pár lidiček, kteří se o hrad začali starat, a pán mě zásobuje fotkami, jak se mění. I když jsem tam už pět let nebyl, vím, že je částečně vysekané roští i stromy, které ho jako v pohádce o Šípkové Růžence od doby natáčení úplně obrostly. To aby hrad byl k poznání jako ve filmu. Sám jsem tam už nebyl, zase tak blízko to nemám. Ale slíbil jsem si, že až pojedu kolem, na hrad se podívám.

Co by vám udělalo radost v souvislosti s filmem Páni kluci? Kdyby vyšel obrazově i zvukově vyčištěný na Blu-ray disku?
Asi k tomu i jednou dojde. Vyčištěná digitální kopie existuje, teoreticky vydání nic nebrání. Blu-ray přehrávač nevlastním, ale ani nevím, jestli by to potěšilo. Ten film má pro mě své kouzlo i ve verzi, kde jsou vidět pukance a lupe to. Není to dílo, které by vyžadovalo hi-fi kvalitu.
A co by mi udělalo radost? Jako rozhlasovou hru na cédéčkách už jsem ho slyšel, s původními dialogy doplněnou vyprávěním, to bylo moc hezký. Ale mně Páni kluci dělají radost pořád, nebudu neskromný.

Ty malé příhody

Co by asi bylo ve vašem životě jinak, nebýt tohoto filmu?
Možná by nebyly moje další role. Ale tím, že jsem odešel od herectví a vystudoval jsem tanec, jsem se hraní dál nevěnoval. Celý můj kariérní život proběhl neovlivněn filmem Páni kluci. Ale na druhou stranu v každodenním životě a v malých příhodách je toho dost, dnes a denně.

Například?
Třeba jedna policistka viděla, že jsem zaparkoval na zákazu zastavení, vyběhl do banky. Vrátil se zpátky a našel za stěračem papírek. Říkal jsem si: „To se mi ten výběr peněz prodražil!" Ale na druhé straně papírku bylo: „Naučte se už parkovat, Tomáši!" (smích) To bylo hezký.
Moje žena mě posílá na úřady a vyřizovat všechny věci. Říká: „Když tam přijdu já, vysmějí se mi, ale tobě ne." To jsou příjemnosti, které život trošičku usnadňují. Ale zase nechci vyvolat pocit, že se takové výhody dějí dnes a denně. To ne. Ale dějí se…

Karel Augusta vám hrál báječného strýčka Václava, jeho ráznou ženu Apolenu Iva Janžurová a jejich vlastní syn Štěpán „na vás bonzoval". Byl jste u nich „jen v úschově". To ale musí být sen každého kluka mít tak skvělého strejdu.
(smích) Oni všichni ti herci byli skvělí, ale já to jako malej kluk až tak nevnímal. Až s odstupem času mi docházelo, jak byli milí a hodní. Bohužel nemůžu zalistovat v památníčku, který jsem si tehdy založil a nechal jsem si tam psát věnování. Psali mi „Milému kolegovi Míšovi na památku…" a podobně. Ale na jednom z posledním filmů, který jsem točil, jsem byl bohužel v autobuse s komparsem okraden Někdo můj památník odnesl.

Setkání s láskou

Zamiloval jste se při natáčení?
To ano, a dokonce jsem se se svou láskou po letech setkal.

Opravdu?
Byli jsme jako kluci ubytovaní na Zimním stadionu v Litoměřicích, už tehdy se šetřilo, takže žádný hotel. Správce stadionu měl dceru, byla to sportovkyně na trampolíně a já dělal sportovní gymnastickou školu na Štrosmajeráku v Praze. Miloval jsem ji, chodil na plovárnu, kde měla trampolínu, skákala a já tam skákal s ní. Nikdy jsem jí to neřekl, ale pořád jsme byli spolu, byla to pěkná dětská láska. O třicátém výročí v Litoměřicích ji přátelé pozvali, takže jsme se tam po těch letech viděli a popovídali si.

To muselo být fajn.
Jo, bylo to hezký. Jako všechny dětské lásky.

Odchod: těžká volba

Před časem jste emigroval. Byla to bolestná volba?
Byla to dobrá volba, ale těžká. A protože nikdo nevěděl, že se to změní a režim padne, byla to i volba definitivní. Musel jsem se od určitých věcí oddělit a věděl jsem, že už je nikdy neuvidím. Těžký moment bylo rozloučit se s maminku. Ale s kolegy v práci jsem se loučil tak, že o tom oni ani nevěděli.

Co dnes děláte?
Posledních dvacet let jsem obchodním manažerem různých společností.

Tančíte dál v Tanečním divadle BuFo (Budoucnost folkloru)?
Tančím. Teď na jaře jsme měli premiéru podle George Orwella, adaptovali jsme Farmu zvířat a pojmenovali ji O statek zvířat. Je to taková slovní hříčka, Farmu jsme počeštili. Ale její příběh je velmi věrný, původní, jen je to celé tancované. Nemáme ale masky, jen zvířecí kostýmy. Hraji Napoleona, hlavní prase, jsem pěkně tlustej, mám vycpávky a čapku na hlavě, ale rypáček ne. Jsme lidi, tváříme se a projevujeme se jako lidi, neběháme v představení po čtyřech… Ale i pro děti je to dost srozumitelné.