Účinkujícím v koncertě „Pocta profesorce Jitce Švábové" bude v Severočeském divadle i přední pěvec Richard Haan. Ne náhodou. I sólista řady světových oper, který začal kariéru v kamenném divadle v Ústí, byl žákem profesorky zpěvu Jitky Švábové (1911 2003). Koncert jí věnovaný zde pořádá pěvkyně Emma Hubáčková.

BYLA ÚCTYHODNÁ ŽENA

Co ve vašem životě znamenala profesorka Jitka Švábová?
Richard Haan: Hodně mi pomohla, bez ní bych nebyl, kde jsem. Byla vynikající psycholog, ke každému si našla cestu, vždy mi dávala rady, abych si něco zkusil. Když mi to vyhovovalo, vzal jsem to za své. Pedagogická práce je jako obrovská mozaika, je tu řada věcí, které do sebe musí zapadat. A to, kolik žáků vychovala, je úctyhodné, v našich podmínkách výjimečné. Mohu ji přirovnat ke svému pedagogu René Tučkovi, který mě postavil na nohy.

Kolik vám tenkrát bylo?
To jsem začínal v Ústí, takže zhruba sedmadvacet.

Jak vás učila, co říkala?
Měla principy, na kterých vše funguje. Učila mě třeba dech, což spousta pedagogů na školách vůbec neučí. Myslí si, že to přijde jaksi samo. Ale posazení hlasu je velice důležité, ona ho učila v představě jako takovou špičku. Člověk chytal určitý bod, kterým se tón ovládá. Pokud ale nejste zkoncentrovaný, svým hlasem nemůže vládnout. Ta technika je velice důležitá; znám spoustu nádherných hlasů, které skončily během několika sezon. Zpěv v divadle je totiž běh na velice dlouhou trať, všechny pěvecké legendy zpívají čtyřicet, padesát let. A je potřeba, aby vše bylo na velice solidních základech.

Co zazpíváte na slavnostním koncertu v divadle?
Byli jsme nuceni přizpůsobit se, jaké notové materiály jsou k dispozici pro orchestr. A těší mě, že existuje spousta nádherných árií, které orchestr může doprovodit. Árii Nabucca, Jagovo Credo z Othella, tuto operu opravdu miluju. Je to úžasný vrchol Verdiho tvorby. Určitě tam zazní i česká tvorba, árie Voka z Čertovy stěny. Árie Toreadora z Carmen zazní symbolicky; byla to má první sólová role, se kterou jsem začínal v Ústí.

TEN „POCIT ZPÁTKY"

Co by ve vašem životě bylo jinak, nebýt paní profesorky?
Já poté začal měnit angažmá, z Ústí jsem šel do Olomouce, později do Brna a Bratislavy… Kdybych od ní nezískal kvalitní technické základy, hlas by mi tak dlouho nevydržel. Ona paní profesorka učila „ten pocit zpátky", jako když člověk čichá k růži. Ale ono to opravdu pomáhá, je to jako když člověk zpívá na určitých principech.

Bylo kruté, když jste se v roce 2003 dozvěděl, že paní profesorka Jitka Švábová tak náhle a nečekaně zemřela?
Ano, bylo. Ještě před tím jsem ji na chvíli naposledy potkal na kurzu v Ústí. Její odchod byl velice smutný, nečekaný. Všichni jsme ji brali, že tu bude učit do sta let. Totiž její vitalita, to, jak se ještě po devadesátce začínala učit s počítačem, to vše bylo obdivuhodné.