Na koncertě v Národním domě představí písně ze své nové desky Muž s bílým psem. „Je poctou všem autorům trampských písniček, které jsme zpívali s rodiči nebo s kamarády a dodnes je zpíváme s mými dětmi,“ říká hudebnice, která za svou předchozí vánoční desku Studna v poušti dostala Platinovou desku Supraphonu.

Radko, prozradíte, která z šestnácti písní nového CD je pro vás zásadní?
Psala jsem je jako vzpomínku na písničky, které jsme zpívali s rodiči u táboráku. Všechny jsou pro mě důležité.

Která skladba je pro vás nejvíce nostalgická?
Těžko říct. Tím, že veselé písně jsou opravdu veselé, jsou na albu samozřejmě i písničky více zadumané. Asi nejraději z nich mám písničku Někdy nastane čas. Je o tom, že s některými věcmi se prostě musíme vyrovnat a jít dál.

Radůza - John Wood  Zdroj: Youtube.com/Supraphon

Je album poctou některé hudební či literární legendě vašeho dětství? Či spíše vašim blízkým, rodičům i prarodičům?
Je poctou všem autorům trampských písniček, které jsme zpívali s rodiči nebo s kamarády a dodnes je zpíváme s mými dětmi. A autorům indiánských příběhů, které jsem jako dítě četla. Součástí alba je i knížka, kterou jsem napsala, a audiokniha, na niž František Segrado načetl výběr z kapitol. Celý komplet doplňuje zpěvníček s ilustracemi mého dědečka. Vyzdobil si jimi svůj zpěvník, který si psal, když byl na vojně.

Napsala jste indiánský příběh z časů zlaté horečky v USA 19. století. Jaké to pro vás bylo?
Byla to radost. Bylo to i dobrodružné a nesmírně poučné. Musela jsem prostudovat spoustu literatury, načíst si nějaké původní americké příběhy, jež si vyprávěli indiáni. Dozvěděla jsem se mnoho zajímavých věcí o životě původních amerických obyvatel.

Album jste natočila s muzikanty, jako jsou Josef Štěpánek (kytara), Dalibor Cidlinský (banjo), Miloš Dvořáček (bicí), Alexandr Yasinský (akordeon), Josef Malina (housle), Jaromír Honzák (kontrabas). Jak spolupráci hodnotíte?
Velmi jsem se na natáčení těšila. Obvykle natáčíme všichni najednou, je to skoro jako živák, ale tentokrát to nevyšlo. Byla jsem právě před operací hlasivek a nemohla jsem ani mluvit, natož zpívat. Takže ve studiu za mě nazpívala pomocné zpěvy naše kamarádka Josefína Žampová, která vedla sbor, který mě na desce také doprovází. Užila jsem si to tedy jinak. Měla jsem čas a prostor užívat si hru jednotlivých hráčů bez nervů, že něco zkazím.

Když jste se vzdala svého akordeonu, bylo to „jen“ pro studio? Na koncertě s kapelou to už bude jinak?
Je to první deska, na které nehraju na nic, až na osm tónů na foukací harmoniku v poslední písničce. Chtěla jsem si jednou zkusit, jaké je soustředit se jen na zpěv. Je to pro mě nová a obohacující zkušenost. Na koncertech jsem však pochopitelně harmoniku neopustila. Je to nedílná součást mého projevu.