„Sama jsem ho poznala, až když nastoupil na ústecké gymnázium. Byl mezi námi rozdíl deset let,“ ohlédla se. Zpěvák tehdy měl za sebou zkušenost v ústecké opeře, bratr Jan ho doprovázel doma na heligonku. A to podobně, jak to bude v pátek 29. listopadu od 19.00 hodin na Vánočním koncertě bratrů Jana i Václava Neckářových a Bacilů s se sborem Ústecké Bambini od 19.00 v Severočeském divadle.

V roce 1953 Václav debutoval v divadle v Ústí nad Labem – v opeře! Zpíval ve Verdiho opeře Othello. Autor napsal do druhého jednání krásný dětský sbor. Dirigent Viktor Málek neměl k dispozici sbor, tak zkusil zajímavou věc: celý dětský sbor Václav zpíval sám. „Od té doby jsem sólista,“ směje se legenda. Jeho operní kariéra netrvala dlouho, končila v roce 1957, bylo mu čtrnáct a zpíval krásnou árii pasáčka ve třetím jednání Pucciniho Toscy. „V operních domech ji většinou zpívají mezzosopranistky, ale dirigent Josef Bártl zkusil mě. Bylo to o to náročnější, že jsem zpíval za scénou, z portálu. Musel jsem zpívat intenzivně, aby mě slyšeli i v poslední řadě na balkóně. Čtrnáctkrát jsem zpíval pasáčka a pak už začal mutovat. Odešel mi hlas a od té doby ho hledám,“ dává k lepšímu Václav.

Jeho mladší bratr Jan, rodák z Ústí, dodává: „Není divu, že po tam bráchovi hlas odešel. To byl nadlidský výkon! Nebyl vidět, ale musel zpívat tak, aby přezpíval orchestr, který hrál daleko před ním a blíž k obecenstvu,“ ohlíží se Jan.

A před Vánočním koncertem v Ústí pokračuje: „Dá se říct, že jsme 66 let na pódiích spolu. Když mi byly čtyři a bráchovi skoro deset, dostal jsem k narozeninám harmoniku heligonku a naučil se na ni sám hrát. Od té doby Vaška provázím. Tehdy jsme zpívali, a to i veřejně, hlavně lidovky – české a moravské, možná i slovenské, to už si přesně nepamatuji. Takže to spolu vážně táhneme dlouho. Boban Ondráček s Edou Krečmarem o tom později napsali písničku „My to spolu táhnem dál“, je i na naší kompilaci „Václav Neckář: Já ti zabrnkám / Balady 1965 – 2017“. A zazpíváme ji i na Vánočním koncertě v Ústí i v Litoměřicích vedle Kytary, Lékořice, Tvým dlouhým vlasům. V Ústí zazní pěkné koledy a celá druhá polovina koncertu s Ústeckými Bambini, včetně songů Dr. Dam di Dam, Stín katedrál, Ježíška z dávných dnů či Půlnoční. Profesionálně jsme se propojili s Vaškem už v roce 1971, což je „pouhých“ osmačtyřicet let,“ vzpomíná Jan.

Profesorka Jiřina Michálková: Vašek je pořád stejný

Paní Jiřino, jak dlouho se s Václavem znáte?
Od jeho patnácti let, kdy přišel do gymnázia v Ústí (dnes Jateční – pozn. autora). Byl to tam můj žák.

Jaký byl?
Zvláštní, měl takové dospělo-dětské chování, byl to prostě kluk. Vždy jsem si říkala: „Vašek, to je ten Šrámek, Stříbrný vítr. A to mu zůstalo, Vašek je v pořád stejný. Mám k němu stejný vztah, jako k tomu klukovi. Známe se od jeho patnácti a je mu sedmdesát sedm. Tak si spočítejte, kolik je to už let.

V čem byl dobrý?
Ve všem, neměl absolutně žádné problémy. Nijak se nedřel, měl pamatováka. To jsou ty věci, které vás jako učitele na dítěti zaujmou. Když žák jen nereprodukuje, co mu učitel vykládá, ale také o tom přemýšlí. Já jsem ho měla na ruštinu, pamatuji si ale také, jaký měl dobrý hudební sluch a výbornou výslovnost. Pamatuju si, jak jsme byli se žáky čtrnáct dnů pod stanem ve Stvolínkách, tam se nám líbilo, jezdili jsme tam rádi. A jednoho dne, to už byl večer a já říkám: „Kde je ten Vašek?“ Znervózněla jsem, že se mi ztratilo jedno dítě. A najednou koukám, stalo se to, na co jen tak nezapomenu. Ze strany od lesa se ozval hlas, písnička tenkrát populární, Země, odkud přicházím. Zpíval ji on – a překrásně. To je jeho první veřejný projev, na který si pamatuji. On je tak vemlouvavý…

Jste dál v kontaktu?
Jsme. On mi pošle pohled k Vánocům, nebo mě zve na svůj koncert v Ústí či v okolí… Jednou jsme na jeho vystoupení spolu tančili na Lékořici, pěkný zážitek to byl. Minule v Ústí v divadle to nešlo, měl problém s nohou. Když se ale něco takového stane, jsou to jen maličkosti, proti tomu, čím si prošel. Za to ho obdivuji. Je obyčejný člověk, nedělá ze sebe celebritu. Ale o to víc má v sobě, já to tak cítím.

Víte, proč to přežil?
Sám říká: „Lékaři mi zachránili život“.

To ano. A také, že jste na něj po mozkové mrtvici v televizním pořadu v Litoměřicích myslela. Držela mu palce.
A víte, že ano? Říká se, že dobré myšlenky přinášejí dobré věci. Hodně jsem na něj myslela, ptala se, jak to dopadne. On totiž další můj žák měl stejný problém, ale tam to dopadlo špatně. Byl to Jirka Kolouch, ústecký gynekolog a muzikant. Ale ona to také byla vůle Vaška, hodně na sobě po kolapsu zapracoval. A od té doby zhubnul. Býval to kus chlapa.

Také se stále obléká do černé, to mu hodně sluší. Asi mu dost pomáhá i jeho bratr Jan, pořád jsou spolu. To je také takové zvláštní pouto.
Myslím, že Jan Václava donutil opět pracovat, vrátil ho tak zpět do života, k profesi, na scénu. Prospěšní jsou si už roky. Václav jako zpěvák a Jan jako autor písní i kapelník jeho skupiny Bacily. Ale abych to zkrátila: Vašek má to bohatství, které má člověk v sobě anebo ne. To je to souznění s druhým člověkem, obyčejné lidství, rozdávání radosti. I proto ho mám moc ráda, pouštím si doma jeho písničky, ty staré i novější, třeba balady o koních. Vašek měl rád koně, má rád živé bytosti.

Prozradíte, kolik je vám let?
(úsměv) Já už jsem tak stará, že jsem kdysi dostala od své sestry jako dárek k narozeninám lístky na film s Vaškem Šíleně smutná princezna. Ne jeden, hned čtyři. To abych na něj mohla v pátek, v sobotu, v neděli a ještě v pondělí. Je mi 85 let. V Jateční jsem nastoupila v roce 1957 a učila tam ruštinu 45 let.