Kliknutím zvětšíteJestli jsem se dívala správně, je to první český seriál, který dramaturgové do sekce Berlinale Series vybrali. Čím je podle vás upoutal?
Myslím, že vedle dostatečně originálního formálního uchopení, které festivaly oceňují a vyžadují, byla zásadním faktorem univerzální srozumitelnost našeho příběhu. Události, které popisujeme, by se mohly stát kdekoli na světě. Pro jejich pochopení není třeba znát české reálie či domácí kontext. Stejně tak pochopitelné jsou i hrozby a morální dilemata, kterým čelí naši hrdinové.
Letos jede do Berlína hned několik našich projektů, od hraného až po animovaný. Začíná se české tvorbě na festivalech víc dařit?
Hojné zastoupení naší tvorby na letošním Berlinale je skvělá zpráva. Obzvlášť radost mám z úspěchu debutujících tvůrců komedie Kdyby radši hořelo. Moc jim to přeju, je skvělé odstartovat kariéru takhle výrazně. Obecně mám ale pořád obavy z toho, že k širšímu prosazení na áčkových festivalech naší kinematografii něco chybí: stále u nás nevznikají filmy, které by byly skutečně zásadním řezem do žhavé současnosti. Jsem přesvědčený, že bez toho se v očích zahraničí nemůžeme stát skutečně zajímaví a hodní pozornosti. Právě schopnost pronikavé reflexe současných společenských problémů strhla před lety pozornost na rumunskou nebo maďarskou kinematografii. V tomhle směru bohužel pořád trochu zaostáváme.
Čeští diváci mohli jeden z dílů poprvé vidět už loni na karlovarském festivalu. Jaké jste měli ohlasy?
Stalo se to nejlepší, co se u seriálu může stát: po konci prvního dílu si diváci stěžovali, že nemůžou hned vidět druhý. Překvapením pro nás bylo, jak v diskuzích publikum reagovalo na hlavní hrdinku. Do té doby jsme stále měli obavy, zda jsme Hanin portrét „nepřepálili“, zda není až příliš zlá a nesympatická. Ukázalo se ale, že diváci, a zejména divačky, se s tou komplikovanou figurou velmi snadno ztotožnili, soucítili s ní a šli jí naproti.
Podezření vypráví příběh sestry, jež je obviněna z vraždy pacienta. Čím nebo kým jste se při psaní příběhu inspiroval?
V průběhu minulých let proběhlo médii několik případů zdravotníků obviněných z vražd pacientů, kdy se tyto domnělé zločiny postupně ukázaly být mnohem méně jednoznačné, než jak to na začátku vypadalo. Většina těch kauz měla společného jmenovatele: domnělí pachatelé byli často na první pohled ne příliš sympatičtí lidé. Začalo mě zajímat, jak se tento fakt na jejich obvinění podílel, což přirozeně přešlo v úvahu nad tím, jak často se jako lidský druh necháváme unášet prvními dojmy a jak tyhle zkratkovité závěry v dnešní zrychlené době převažují. Inspirován některými detaily či dějovými motivy kauz jsem pak napsal příběh Podezření.
Hlavní roli nevlídné sestry hraje opravdu skvostně Klára Melíšková. Psal jste scénář pro ni, případně i další herce?
Pro roli doktora Vaculíka jsme od začátku chtěli Ivana Trojana. Zdálo se nám, že je to trochu jiná figura, než jaké Ivan v poslední době hrál a že by snad pro něj mohla být zajímavá. Druhá role, u níž jsem měl od začátku jasnou vizi hereckého představitele, byl advokát Novák. Jsem trochu na rozpacích, zda to prozradit… psal jsem totiž tu postavu s představou Jana Hartla. Zdálo se mi, že by byl jako Hanin obhájce dokonalý. Navíc jsme ho dlouho ani na plátně ani v televizi neviděli a pro diváky by to určitě bylo osvěžení. Pan Hartl měl ale jiný názor, nechtělo se mu do toho. Upřímně přiznávám, že to jsem skoro oplakal. Role se pak nicméně chopil pan Hanuš a musím říct, že nás nejen zachránil, ale hlavně nadchl. Je fenomenální a asi to tak mělo být, že si ho ta postava potřebovala takhle najít. S Klárou Melíškovou jsme se potkali poprvé a to, co v ústřední roli předvedla, je podle mého ukázka dokonalé herecké metamorfózy.
Mění se podle vašeho názoru poslední roky tón i témata seriálové tvorby? Zdá se mi to, nebo více potemněla?
Může se to takhle jevit proto, že seriály, které se stávající globálními hity, jsou většinou dramata, thrillery, horory či sci-fi. „Lehčí“ žánry jako je komedie obecně hůře cestují, jsou více navázané na lokální specifika, kulturní tradice, apod. Silně zarezonují v zemi svého vzniku, ale celosvětové hity se z nich až na řídké výjimky nestávají. To pak může vyvolávat dojem, že globálně vládne „temnota“. A roli hraje jistě i to, že tvůrci jsou jako každý jiný součástí společnosti, ve které žijí a tvoří. A jestliže se celosvětově potýkáme s pandemií, hodnotovou krizí a názorovými rozdíly dorůstajícími místy skoro rozměrů občanské války, nemůže se tenhle spodní proud nějak neprojevit i v tvorbě.
Jak se díváte na domácí seriálovou tvorbu? Daří se hledat zásadnější témata, nebo jsou české stanice stále pozadu za světem?
Myslím, že v našich televizích nikdy nevznikalo tolik zajímavých věcí jako teď. Jasně, ne vždycky všechno vyjde na sto procent, ale snaha je očividná. Zatím se nám nepodařilo vytvořit podobný fenomén, jako byla svého času třeba skandinávská noir vlna, ale to možná ani není potřeba. Kvalitní seriály nejrůznějších žánrů, které nebudou podceňovat inteligenci diváka, mně přijdou jako dostatečně silná meta a myslím, že v tomhle směru se nemáme zač stydět.
Televizní produkci dávají poslední roky stále větší přednost tvůrci, kteří dříve točili pro kina. Zkusíte si tipnout, jaká je budoucnost filmu v kinech a do jaké míry ho může tato produkce ohrozit?
Je to samozřejmě trochu hádání z křišťálové koule, ale rád to zkusím: v kinech se podle mě udrží frenčízy s komiksovými superhrdiny a blockbustery typu Rychle a zběsile, na které chodí mladé publikum. Vedle toho úspěšně přežijí eventové filmy, typu novinky Quentina Tarantina nebo nového filmu s Leonardem DiCapriem. Tuhle druhou skupinu filmů udrží nad vodou starší diváci, pro které se chození do kina stane podobným rituálem, jako je pro většinu z nás návštěva divadla: půjdou tam dvakrát, třikrát ročně právě na nějaký takový „mimořádný“ film. Zbytek produkce, který nebude spadat ani do jedné z těchhle dvou kategorií, kiny jenom proletí, spíš kvůli dobrému pocitu autorů, že se jejich film hrál na velkém plátně. Většina diváků ale tyhle „malé“ či „střední“ filmy objeví až při domácím sledování. Otázkou je, jestli to bude nějaká velká katastrofa. Proměn způsobů uvádění i sledování filmů už kinematografie za dobu své existence zažila spoustu a vždycky se zvládla přizpůsobit. Věřím, že stejně to bude i teď.
15
4
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
