Po řadě let publikum v Ústí uslyší unikátní klavírní křídlo August Förster, zrestaurované světovou firmou C. Bechstein z Hradce Králové. „Díky podpoře Ústeckého kraje společnost k rekonstrukci nástroje užila originální součástky včetně ozvučné desky,“ je rád Miloš Formáček, ředitel ústeckého divadla.

Tři virtuosy u koncertních křídel doprovodí orchestr Severočeského divadla řízený právě Formáčkem.

„Zazní i hudební překvapení a publikum zažije křest zrenovovaného německého klavíru August Förster, vyrobeného před sto lety,  tedy stejně starého jako je naše republika. Naši diváci ho znali z foyer, kde sloužil jako odkládací pult při rautech,“ uvedla tajemnice divadla Alena Vaicová. Slibuje na pátek v divadle i výstavu klavírů značky C. Bechstein s tradicí od roku 1853.

„Koncertů pro tři klavíry v klavírní literatuře není mnoho, jsou výjimečné,“ těší se na pátek klavíristé Igor Ardašev i Michal Mašek.
 
Proč je trojkoncert náročný?
Ardašev: Je o vzájemné komunikaci a souhře. Bachův koncert je hudba svěží a krásná, zkušenost s ní už máme všichni tři. Před lety jsme ji hráli ve Zlíně s Filharmonií Bohuslava Martinů a dirigentem Debashishem Chaudhurim, nyní se k ní vrátíme.
 
Těšíte se, je to „návrat do stejné řeky“?
To samozřejmě není. Ať hraji s orchestrem či s více klavíristy, vždy je to nové. A je-li ta hudba opravdu dobrá, tak se vám vždy vyjeví v novém světle. Po každém návratu si všimnete, že má něco zajímavého a krásného, co jste dřív neslyšeli nebo si toho nevšimli. A to je základní vlastnost kvalitní hudby, ke které stojí zato se vracet. Je vždy znovu svěží, přináší nová překvapení.

Ale co když někdo jen mávne rukou a řekne: Ti tři jsou báječní klavíristé, osobnosti, a přesto nám zahrají i populární melodie a udělají z večera až kabaret?
(smích) Hudebník je v podstatě služebník dramaturgického záměru, a je-li to záměr zajímavý a dává smysl, je to v pořádku. Vždy záleží na jednom kritériu, a tím je dobrá hudba.
 
Umíte si představit, že by přišel klavírista „trošku fouňa“ a řekl by: „Tohle hrát nebudu.“
Ano, je to trošku odvaz, svého druhu, ale není špatný. Skladba pro tři sólové klavíry je maličko parodie, ale koncert je stále o hudbě, o hudební komunikaci.
 
Berete to jako zajímavou příležitost?
Každé vystoupení mě něco nového přiučí. Každý večer je publikum jiné, stejnou skladbu nezahrajete nikdy dvakrát stejně. Je to svým způsobem dobrodružství.
 
Tím spíš, že zahrajete na některý klavír poprvé v životě?
To je běžná praxe. Na rozdíl od houslisty, který má svůj nástroj stále u sebe, pianista se na koncertech setkává s novými a novými nástroji.

Z vašeho koncertu tří klavírů z roku 2013 v Olomouci vznikl záznam. Jak rád si ho poslechnete?
Rád se učím z nahrávek cizích hudebníků, ale přiznám se, a mí kolegové vám to potvrdí, že neradi posloucháme vlastní nahrávky. Asi proto, že naše hra se proměňuje, nelze zahrát jednu skladbu dvakrát stejně, ani kdybychom chtěli. Biologové vědí, že se za nějaký měsíc vymění téměř všechny buňky v našem těle, máme nové asociace i jiné zkušenosti ze života. Zkrátka vše se mění, vše je v pohybu. Proto mi poslouchání vlastních nahrávek nedává smysl.
 
O to je to větší výzva, zahrát si to živě, vrátit se ke stejné skladbě?
Ano, samozřejmě je to tak.
 
Rozlišujete, vznikl-li záznam nahrávky záměrně či nikoli?
Fotograf může nafotit tisíc fotek a pak z nich vybere, které se mu líbí. U nás je to jiné, my odehrajeme koncert před lidmi a takovou možnost nemáme.
 
Tři klavíry na jednom vystoupení, to je hodně, že?
Je. Už jeden klavír má tolik zvukových barev a možností jako orchestr, ne nadarmo je klavír přirovnáván ke skrytému orchestru. Jsou-li klavíry dva, máme jakoby dva orchestry, a jsou-li tři plus orchestr, je hudebního materiálu hodně. I proto se ani ve světě nehrají skladby pro tři klavíry tak často.