Dopije konvičku čaje a objedná si Jacka Danielse. Bez zaváhání ale odmítne bezbarvou grapu, kterou jí nabízí jugoslávský majitel hospody. Rozhodla se pít něco tmavého voňavého a za žádnou cenu si nenechá něco vnutit. Soudím, že nejen v kořalce, i v životě.

Odpovídá bez nadechnutí, vášnivě, bez rozmýšlení. Smysl otázky chápe, ani ještě nedozněla. Mluví lahodnou spisovnou češtinou a do mazlivé ostravštiny sklouzne, jen když odpovídá překotně vzrušeně. Je racionální, přímá a mluvit ji baví.

Když odpovědět nechce, řekne tiše, ale na férovku, že tohle na veřejnost nepatří. Je zdvořile odtažitá a chladná, když musí tomu natvrdlému novinářskému dotěrovi cosi vysvětlovat opakovaně, když musí překonávat odpor.

Kdy přijde čas sklízet vavříny? Být oceněn, získávat Zlaté slavíky, další pocty a peníze?
V hudbě to u nás není možné. Společnost tak není nastavená. Já se teď víc věnuju hudbě, než malířství. Touhu malovat mi nikdo nedokáže vzít, ale v hudbě cítím takovou zvláštní lehkost bytí. Bez hudby nedovedu žít. Když nemaluju měsíc,dva, nerve mi to žíly, jako když neskládám nebo nehraju.

Píšu i pro Hřebejka

Tak jinak. Jakou životní perspektivu má muzikant, který nechce dělat komerci?
Ale já nedělám menšinovou hudbu! Sice to neškatulkuju, ale moje cílovka je jiná. Teď dělám komerční projekty, třeba hudbu k seriálu pro HBO, který točí Honza Hřebejk, předtím hudbu k filmu Nevinnost. To jsou mainstreamové záležitosti.

Filmová hudba není váš vývěsní štít. Vladivojna La Chia přece svou hudbu prezentuje na pódiu.
Nene, pro mě je oboje stejně zásadní a důležité. Fakt to neberu jako podkres seriálu. Prostě skládám čtyřicet minut hudby, píšu aranže, strávila jsem nad tím rok života a je to pro mě stejně zásadní jako jakákoli sólová deska. Stálo mě to možná jen víc úsilí, byla to piplačka, i když to byla hudba pro seriál.

Ale jako sólista a solitér nejste v tomhle projektu ten hlavní.
Hudbu dělám sama, jsem ten hlavní. Mně je jedno, jestli skládám písničky pro pódium, nebo hudbu pro film.

Pořád obcházíme otázku, jakou perspektivu má nekomerční umělec.
Tak to se nebavíme o mně, já se pohybuju v obou sférách. Jsem nezávislá, ale dělám i projekty komerční. Nemyslím, že bych byla v nějaké okrajové nekomerční kategorii. To bych se hudbou neživila, nezávislý muzikant se hudbou neuživí…
Moje deska „Tajemství (z)prostěradel" je úplně nekomerční a nezávislá sama jsem ji složila, natočila, vydávám si ji sama, nejsem závislá na žádném labelu. Na druhé straně stojí moje hudba ke komerčnímu seriálu, kde titulní skladba je klasická rádiovka. Nazpívala jsem ji s Matějem Ruppertem, natočili jsme komerční klip. HBO ji bude chtít prosadit v rádiích s ambicí vysoké rozhlasové rotace.

Vy chcete mít rádiový hit?
Ne. Hit mě vůbec nezajímá. Ne.

Pardon, vždyť právě radostně říkáte, že HBO chce písničku prosadit do rádií.
Není to snaha o hit. Já udělala titulní skladbu a HBO chce, aby se hrála v rádiích. Mít skladbu pro rádio neznamená mít hit. Bylo by skvělé, kdyby to byl hit, ale s tím záměrem jsem to nepsala. Mě baví skládat i jemné věci. Ale žijeme v Česku, kde rádia omílají čtyři kapely, přestože existuje spousta kapel s úžasnou hudbou. Spousta skvělých písniček se hitem nikdy nestane, protože rádia je nikdy nepustí. Je to absolutní blokáda nové věci nemají u nás šanci se prosadit. Rádia poptávají leda tak nějaké předělávky Kryla.

Sama si píšete hudbu, texty, točíte klipy, vydáváte desky, děláte promo, pěstujete image. Jiní na tohle chtějí mít celé týmy. Je to znouzectnost, nebo musíte mít vše pevně pod kontrolou?
Oboje platí. Kdybych si mohla dovolit nějaké štáby a líbil se mi scénář, asi by mě nenutilo dělat to sama. Já točím klip mobilem, oni by měli světla, techniku, dokonalé kamery…

Kafrám do všeho

… a byla by to ale Vladivojna?
Já kafrám do všeho, proto i v případě velkého štábu by to byla Vladivojna! Když je člověk dohnán k tomu, aby si vše dělal sám, získává více autenticity. Všechny bizarnosti, které mě napadnou, si točím a stříhám sama. Kdybych měla za sebou štáby, neměla bych potřebu se učit nové věci, třeba filmový střih. Ovšem než bych dala 50 tisíc za natočení klipu profi týmem, pojedu raději na hezkou dovolenou.

A pro koho tedy vaše hudba je? A obrazy?
Moji největší posluchačskou obec tvoří lidi, kteří už mají něco naposloucháno, mají hudbu rádi, trochu fajnšmekři, tak od 25 nahoru. Nikdy netuším, jaká bude moje další deska. Jestli elektronická, akustická, s kapelou nebo bez, taneční nebo písničkářská. Píšu si postupně skladby a když mi ta kolekce dohromady dá nějakou logiku, tak to vydám.

Jakou jste si koupila první desku?
Vím, jakou první jsem dostala: Mydli to! od J.A.R. Bylo mi nějakých devět. A koupila? Asi něco od Faith No More. Naposledy jsem si koupila desku od žebrajícího kytaristy na Staromáku.

Ve vašich textech jsou intimity, důvěrnosti, které člověk obvykle nahlas a veřejně neříká. Tak jste psala vždycky?
Nemám problém něco o sobě sdělovat. V mé první kapele Banana jsem psala jen takové hrátky, osobní texty píšu od doby, co jsem sólista. Bylo přirozené, aby se moje texty týkaly mého života. Nemám ráda plytké texty, nicneříkající, obecné. Vážím si, když text patří ke člověku, který ho zpívá. Je to autentické, je to jeho. Dělám hudbu, jakou bych sama chtěla poslouchat.

Prý hrajete badminton? Malé hřiště, rychlé výběhy, kratičké sprinty, bum prásk, rychlý konec. To je alegorie vašeho života?
Právě že ne. Jednou za týden si jdu pinknout, protože se potřebuju rychle splavit. Člověk je za půlhodinu úplně vyřízený a to mi vyhovuje. Zbavím se přetlaku a pak dlouho zase mám vnitřní klid. Když tvořím, potřebuju klid, absolutní samotu, harmonii a přírodu. Když pak jsem mezi lidmi, jde ze mně energie.

Jak slavíte? Úspěch, narozeniny, dokončení desky?
Ráda slavím nějaké drobnosti. Když mám chuť, koupím flašku a záminku nepotřebuju. Veselá jsem od podstaty a trvale.
Muzikanti okolo mě ale moc nepijou. Alkohol máme rádi, ale tak normálně. Navíc muzika dnes musí mít nějakou eleganci a úroveň. Chlapi chlastat můžou, ale u ženský by to nebylo hezký. Líznutá jsem odzpívala koncert jen jednou. Byla jsem nemocná a chtěla jsem to přepít slivovicí. Chtěla jsem to mít rychle za sebou, ale hrála jsem o padesát minut víc než obvykle.

Jste z Ostravy, k Ostravě se hlásíte, ale bydlíte v Praze. Proč jste odešla? Ani ostravský přízvuk už nemáte.
Vypiju čtyři sklenky a přízvuk mít budu. Nechci žít v Ostravě, ani v Praze, chci žít někde v přírodě, na statku. Ostrava mě nebavila, štvalo mě to tam. Bylo to zahořklé, věčné stěžování, tak jsem šla jinam.

Muzika je má vášeň

Co děláte ve volném čase?
Muziku. Nemám pracovní dobu a potom volno, moje práce a volný čas jsou propojené. Dělám si muziku pro sebe, je to vášeň. Taky mě baví si číst, koukám na filmy, chodím ven se psem.

Jaký máte vztah k TV soutěžím typu SuperStar?
Nuda. První řadu si pamatuju, ta mě bavila, to bylo zjevení. Myslím, že teď už to nemá smysl. Ta děcka myslí, že když dobře přezpívají písničku, otevře se jim svět a začnou jezdit koncerty. Ale zpěvák musí mít jiný styl života, jinou duši, musí vědět o čem a proč zpívá. Podívejte na Rottrovou nebo Špinarku. Ty už mají něco odžité, není to jenom technika, je to duše.

Zpracoval Tomáš Ondrášek