Kovář Petr Hušek: spáleniny se mi rychle hojí

Potkal jsem výtvarníka, který navrhoval nějakou bránu, a ten mi navrhl, abychom ji spolu zkusili udělat. Tam jsem se ke kovářskému řemeslu dostal poprvé naostro. Ta akce skončila a já zjistil, že se mi to líbí. Pomáhal nám jeden opravdový kovář. Začal jsem s ním dělat rekonstrukci bran v Jirkově na zámku. Tenkrát to byl takový romantický život. Bydleli jsme v zámeckém depozitáři. Celé léto jsme se pohybovali okolo zámku, kastelán tam měl stánek a lidi nás plácali po zádech, jak to pěkně děláme. Bylo teplo a co víc si přát.

Zdroj: Karel Horký

Zakázka skončila a přestěhoval jsem se sem do Sebuzína. Moje vize byla taková, že já mám vybavení a on zkušenosti a zákazníky, tak by to mohlo fungovat. Jenže naše představy o hospodaření s financemi se zásadně lišily, tak jsme se rozešli. Najednou jsem měl dílnu, vybavení a tím to končilo. Prostě hodilo mě to do vody a já jsem musel plavat.

Zdroj: Karel Horký

Dělám skoro všechno: mříže, brány, branky, svícny, svítidla i plastiky. Nedělám věci v sériích, ale vždycky jenom na zakázku. Fyzická práce mě naplňuje. Baví mě něco vymýšlet a taky mám rád, když je za mnou něco konkrétního vidět. Kováři se občas popálí, ale tomu se nedá vyhnout. Je zajímavé, že když je železo pořádně rozžhavené, tak ta spálenina je taková dobrá a rychle se hojí. Nejhorší jsou spáleniny od žehličky.

Zdroj: Karel Horký

Chci dělat práci poctivě. V Německu vidím často třeba kované ploty, které vypadají docela dobře. Když se ale podívám zblízka, tak je to celé svařené, v lepším případě jsou tam nýty. To už není řemeslo. Jsou to takové kulisy. V Čechách jsou častěji vidět poctivé výrobky. Asi proto, že v Německu je kovařina strašně drahá i pro Němce.

Zdroj: Karel Horký