Vlastimil Žáček doufá, že si jednou všichni připijeme na paměť obětí pandemie

Zdroj: Deník/Janni Vorlíček  

Začínal jsem v roce 1992. Tehdy na dolním Střekově žila silná romská komunita a tohle místo vnímali jako svou základnu. Pamatuji si, že když zjistili, že se podmínky změnily, tak po nás šli s holemi v ruce, s mačetami. Policie k nám kolikrát musela dojet a uklidnit situaci. Dokonce k nám uteklo osazenstvo autobusu a muselo přijet deset policejních aut udělat pořádek.

Zdroj: Deník/Janni Vorlíček

Samozřejmě, každý host byl vítán, ale ne ten, co se chtěl rvát. Nakonec se nám povedlo udělat z toho slušnější hospodu pro rodiny s dětmi. Pamatuji si, že komisaři, kteří zapisovali rekord, měřili pravítkem výšku našeho pašeráka. Ta doba je samozřejmě dávno pryč. Vybrali jsme si pokrmy, které stále jsou populární. Patří k nim i katův šleh, ten se jako oblíbená klasika drží ještě od dob normalizace, i když ho například Zdeněk Pohlreich kritizuje, ale ten nemá rád ani smažák. Co naděláme, lidé ho mají rádi a mě to nevadí, mým posláním je uvařit lidem dobře, co si žádají. Dokonce i Vietnamci dělají smažák. Já zase nesnáším hamburgery, není to české jídlo, ani pizzu, ale lidi to milují a takový hamburger je i u nás strašně populární. Ale také jsem začal dělat obalované olomoucké syrečky a i ty lidi zbožňují.

Zdroj: Deník/Janni Vorlíček

Osobně si za velkou čest pokládám, když si mne vybralo litoměřické biskupství, abych pracoval pro jeho restauraci s hotelem a pivovarem. Nepřejícné komentáře na Facebooku sice mrzí, ale nic si z nich nedělám. Závist lidská je nekonečná a nemá smysl si nad nimi lámat hlavu.

Zdroj: Deník/Janni Vorlíček

Během lockdownu jsme měli okénko, rozvozy a pomáhalo nám to přežít. Přesto mi rvalo srdce, když jsem musel poslat domů zaměstnance, které znám dlouhé roky. Až porazíme covid-19, doufám, že se všichni sejdeme v hospodě a napijeme se na paměť těch, kdo už s námi být nemohou, na oběti téhle hnusné nemoci.