
Kde jinde člověk za jeden život může zažít to, co se někomu nepodaří za celý jeho vymezený čas na globusu světa? Jedině v novinách. Nebo ve filmu. Ale jelikož nejsem herec tak jsem rád, že již nějaký ten pátek mohu v rodině žurnalistů působit. Někteří kolegové o mě tvrdí, že mám trošku punkerský styl života i psaní. A asi mají pravdu. . Někteří kolegové o mě tvrdí, že mám trošku punkerský styl života i psaní. A asi mají pravdu. Punk mám rád, ale raději mám metal,životní příběhy a … pivo.

S životními příběhy se naštěstí mohu takřka každodenně setkávat a přenášet kouzlo a auru respondentů do liter tištěných a v síti nul a jedniček publikovaných. A i když cestování není zrovna mým koníčkem, tak jsem toho v rámci profesního vzrůstu nachodil více než Švejk ve své anabázi. Na této cestě jsem naštěstí potkal spoustu skvělých kolegů. A to jak v Hradeckém, Krkonošském, Jičínském, Rychnovské tak i Pardubickém deníku.

Někdy však člověk musí vypnout a dobít baterky. Naštěstí mám úžasné kamarády, plnou knihovnu, hospodu blízko bytu, ale hlavně tu nejúžasnější bytost na světě – moji milovanou dceru, která člověka naplňuje nejen tím, že prostě je, ale i jejími neskutečnými hláškami, kterými by bez problémů strčila do kapsy i ty nejvyhlášenější hláškaře světa – Pavláska, Shakespeara či Jaromíra...