Zmizely pěkné zídky z lomového kamene a nahradily je umělý kámen, rezavé železo a plechové záhony. Parčík je obehnán hustými tisy, aby dovnitř nebylo vůbec vidět, takže podoba s urnovým hájem je nasnadě.

Navíc je obehnán chatrným pletivem, které je naprosto zbytečné a jen svádí k tomu, aby bylo poškozováno.

Vrcholem jsou ale nebezpečné prvky, které denně ohrožují všechny, kteří parčíkem procházejí.

Uprostřed parkových cest jsou osazeny jakési bajonetové uzávěry, které vyčnívají tak, že lze o ně snadno zakopnout a skutečnou perlou je ukončení řady železných špičatých „ozdob“ jednou takovou ostrou špicí přímo uprostřed parčíku, na křižovatce cest.

Ta spolu se zídkou z umělého kamene tvoří navíc výbornou překážkovou dráhu. Neumím si představit, jak by takovým parkem dokázal bez úhony projít nevidomý a mráz mi běhá po zádech při představě, kdyby v těch místech běželo dítě, zakoplo o bajonet a bradou narazilo na onu železnou špici.

Takové provedení musel někdo vymyslet, jiný zase schválit, pak realizovat, zkolaudovat a zaplatit.

Cožpak už nikdo nemá kouska zdravého rozumu, cožpak nikoho nenapadlo, autorem počínaje, že jde o vysloveně nebezpečné prvky, které mohou vést nejen k vážnému zranění?

Je skutečně s podivem, že se zde ještě nestal vážný úraz.
Zatím…

Jaroslav Boháč

Bajonet v parku
Špice v parku