Zkrátka každej, kdo neví, co chce, jakoby maličko smrděl rybinou. – Někdy dokonce i veřejnost. Ale s tou naší ústeckou (a řadou dalších rybářek po naší celé podvedené republice) je to maličko jinak.

Na ni ten smrad z ryby patlají ti, kdo ji mají reprezentovat. A to už je maličko kách. Jak si má chudinka vybrat, když se jí nic neřekne…

Teď například – sice chceme divadlo, ale ne tak moc. Zafinancuje ho kraj, ale ten o tom ještě vůbec neví. A nejen že neví, ale ani nemá vyčleněné prostředky. A tak zastupitelé včera rozhodli, aniž by jen zbla tušili, co opera v Ústí vážně potřebuje. Natož, aby to věděla veřejnost!! To už není ani pěšky ani za vozem z pohádky o Chytré horákyni. Tahle je o Vyčůrané horákyni.

O divadlo se bát nemusíme, žádná likvidace kultury. Jde-li děvečka od zadluženého sedláka do služby „na lepší“ – tedy v našem případě na kraj, přejme jí to. Alespoň domů donese nějakou tu zlatku. A třeba i doma na dvorku občas zazpívá… A pro nás se vlastně nic nezmění.

Tedy pokud kraj k oněm nabízeným 20 milionům od města přihodí dalších 40 až 45!! Bude-li mu to připadat hodně, jistě se poptá, zda je těch 60 milionů na provoz skutečně výdaj, přes který nejede vlak. A město kraj spolehlivě ujistí, že ano.

Věřme, že mu také přizná – a tím i veřejnosti - že je už pár let po uši v dluzích, a taky nesmírně unavené nastavovat rok co rok rozpočet na padesát milionů a pak na podzim (tiše pod pokličkou) přihodit dalších skoro deset (Přesná čísla neznám, ale ochotně vám je sdělí příslušní náměstci!)…

A tak, milá veřejnosti, prozatím nikomu psí hlavu nenasazujme. Sedlák jedná prozíravě a Trautenberkům na kraji bychom měli ještě zatleskat.

I když – proč si tak najednou berou do služby děvečku za 40 mega, když v minulých letech nebyli schopni dávat jí vejslužku daleko nižší, aby divadlo dál zůstalo městu, mohlo důstojně obsluhovat diváky i po kraji a pan divadelní direktor, jehož fotky se dodnes vozí v trolejbusech se slibem, že v roce 2014 bude kultura v Ústí úplně jinačí, nemusel plnit své předvolební sliby tak nečekaně rychle a tak střemhlavě nečekaně.

Zkrátka stylem: Hurá ajajaj. Hurá, že si nás kraj bere, ale jak to, že o tom neví a že s tím nepočítá, ajajaj? Že by láska na první pohled?

Na psí hlavy, milá rybářko, je prozatím čas. Teď je zapotřebí se ptát. A chtít zřetelnou odpověď. Pes je totiž zakopaný jinde. Někde u pekařů, kteří to tu všecko pečou nějak zatrackaně „s rybinou“…

Jaroslav Achab Haidler, ředitel Činoherního studia