Je mi asi tak dvacet. Život je nekonečný mejdan a holky nástroj k zábavě. Ve Čtyřce, hudebním klubu, kde pracuji jako vyhazovač, to ani jinak nemůže být. Zrovna si to šineme přes „Benešák“ ke mně do postele, když se z rozkošné a ne moc chytré hlavičky začnou šinout pěkný koniny.

„Už jsi někdy ten most přešel? Po oblouku myslím. Můj táta prý jo,“ předhazuje mi. „Prý se vůbec nebál, neměl na to čas.“

To je fakt. Napoprvé na strach nemáte čas. Napodruhé už docela ano, když víte, do čeho lezete. A teď? Ani omylem, hlavně když mám docela upito. Co se mi chce dělat, navíc s lezením na oblouk vůbec nijak nesouvisí.

„Zajímá tě to?“ ptám se jí. Než stihne odpovědět, jsem na začátku oblouku a vleču ji za sebou. O pár kroků dál mi dochází, jakou dělám kravinu. Mostní oblouk je totiž celý namrzlý a jak se měsíc s pouličními světly zrcadlí na hladině Labe, mám dojem, že i s mostem plujeme.

Nejspíš někam do horoucích pekel. Slečinka se mě křečovitě drží za ruku a dýchá jak v posledním tažení. „Co když spadneme?“ vzrušeně ze sebe vysouká. Tak to je ta nejhloupější otázka, jakou může říct. Ještě větší psina je, že mě taky napadla. Asi tak stokrát.

„Nahoru nepoletíme, dole nás najdou,“ plácnu nazdařbůh a v duchu se modlím, ať si nás ti policajti, co obvykle šlapou kolem parčíku, nevšímají. Mnohem vroucněji se ovšem modlím k pánubohu, aby na nás neseslal ani ten nejslabší vánek.

„To je tak romantický,“ povídá najednou zrzka. „Jdeš se mnou po oblouku jen proto, aby ses se mnou mohl vyspat.“

Jak to ví? Ach bože, za co mě trestáš, povídám si v duchu. To už stojíme nahoře a koukáme do údolí. Moc hezký pohled, takový… Vysoký. Nemohu se ovšem zbavit pocitu, že se strachy…

„Stejně to bude hezký. Až nás tam dole najdou ležet přes sebe propletený, jako Romeo a Julie.“ Já ji snad shodím sám. To musí každý soudce pochopit a osvobodit mě. „Neboj, až nás dole najdou, budeš mít makeup rozmázlej, že tě tatínek nepozná,“ povídám jí pomstychtivě. Směje se, ale mojí ruky se nepustí.

Dolů to jde rychle. Hlavně po zadku. Náledí je náledí. Na chodníku se smějeme jako děti. A mažeme k první lavičce v parčíku. Hádejte proč?