Otevřené dopisy přenechávám jiným. Například strážcům „parkovního tajemství“ – jako tuhle nedávno, kdy si ale jeden z nich tu svoji otevřenost maličko popletl s inkvizicí a začal se dožadovat, aby jen proto, že potrefené husy kejhají, noviny tiskly, jak si Zíka píská.

Ale to nechme stranou. Napsal jsem dopis. Neotevřený, panu primátorovi. „Pane primátore, prosím Vás, kdy naše město začne zveřejňovat všechny informace po vzoru Litomyšle, Pardubic, Semil a dalších?

Pardubice jsou docela velké město, proč ony mohou a my ne?“ Patnáct dnů bylo ticho. Má toho hodně, říkám si, zdědil hodně dluhů, hodně starostí a hotel. A tak jsem se po zákonné lhůtě tiše ozval znovu. Odpověď přišla obratem. Ale bylo to takové jakoby parte.

Město Ústí transparentní už nikdy nebude. Protože není transparentnějšího v celé širé Unii. Vždyť jednání zastupitelstva můžeme vidět buď fyzicky anebo v pohodlí domova. Ale jen v reálném čase.

Zpětně ani omylem. Zato teprve zpětně, často až s ročním zpožděním se uvádějí informace o veřejných zakázkách, ze kterých si teprve po dlouhém vyzobávání spočítáte, že například ta a ta firma vyhrává zakázky jak na běžícím pásu, až se to skoro podobá kartelu. Komentář „pro lidi“ nulový. Takže suma sumárum – šance, jak se spolupodílet na kontrole veřejné správy snížena na jediné. Bezhlavě věřit.

Což se prozatím příliš neosvědčilo. A nové zakázky, novostavbičky a vysoutěžené dárky? Bez vizualizací, smluv i výkazů výměr. Dokud Zíká nezahýká. A ani potom ne. Príma. Parte. Přijde na to, čí? Jestli naděje, anebo primátora? Anebo nakonec obou…