Chce to prý jen ten správný pohled anebo dokonce nadhled. Zkusil jsem si to vzít k srdci a rozhlédnout se po krásách města našeho.

A věru, není jich tu málo. Kam oko pohlédne, vyčuhuje z bujaré jarní zeleně tzv. didaktický beton. Didaktický proto, že nás i následující generace učí pravidlu: „Krademe na dluh, zvykejte si, to je normální.“

I na nadcházející turistickou sezonu jsme připraveni téměř dokonale. V městské dopravě, která je nezřídka přitažlivou atrakcí sama o sobě, se česky mluvicí návštěvník města v pravidelných intervalech dozvídá:

„Vážení návštěvníci, vítejte ve městě, kde už se deset let šíří krádeže a vandalismus. Věnujte tomu, prosím, zvýšenou pozornost!“ Snad by to chtělo i další jazykové mutace, ale nehažme hned flintičky do žita. Třeba se brzy dočkáme i jich. Až slípka zakdáká, bambus se rozkošatí a fontánka zastříká…

A nezapomínáme ani na typicky ústecké skloubení lidových tradic s moderním tepem doby. Zatímco v dědinách po okolí se teď po čarodějnicích staly dominantou krajiny lidové májky, jež bujará mládež tanci a alkoholem střeží před přespolními piráty, u nás v Ústí máme hned dvě. Ale nedobytné.

Obrovské! Jeřábní. Shodou okolností postavené nejen jako dominantu, ale také jako varování: „Pozor, tady se nepřekračuje zákon (stavební), tady „jen“ hrozí sesuvy půdy!“ A oba ukazují jedním směrem, na radnici, která nezná ani sobectví ani nenávist. Jen lásku. K penízkům.

Naštěstí je Ústí fakt docela fajn. Začínám tu potkávat generaci, která to vidí taky a přestává jí to být jedno. A to je fakt síla!

Jaroslav Achab Haidler